Vánoce a příchod nového roku, to jsou často dva důležité milníky. Pro někoho se jedná o krásné okamžiky s rodinou či s přáteli, dobu setkávání nebo také meditování a duchovní síly. Pro jiné nastává období, kdy zvýšený stres vede k prohloubení a vyhrocení konfliktů. Mnoho z nich pak končí v poradně pro rodinu určené manželům, partnerům i celým rodinám, kterou v Prostějově najdete již od roku 1975 na Bezručově náměstí, kde poskytuje i služby pro oběti domácího násilí nebo například pro pěstouny. „Spousta lidí ani nevěděla, že tu něco takového je. Že existuje místo, kam mohou jít, kde budou mít zastání,“ říká vedoucí poradny Monika Stejskalová (na snímku), která si brzy připomene již celé čtvrtstoletí svého zdejšího působení. Za tuto dobu zažila mnohé, příběhy se šťastným koncem i ty, které ukazují, jak bezohlední k sobě mohou lidé být...

* Co vás osobně přimělo k práci v sociální oblasti?

„To je jednoduché, mám ráda lidi a za všech okolností se na nich snažím najít něco pozitivního. Takže jsem se rozhodla, že se budu snažit je také naučit objevit v sobě to dobré a na tom pak stavět, aby byli v životě spokojenější.“

* Jak byste představila služby, které poradna poskytuje?

„Poradna pro rodinu spadá pod velkou organizaci Středisko sociální prevence Olomouc. Přímo v prostějovské pobočce máme klasické rodinné, manželské a partnerské poradenství, pomáháme řešit rozvodové, ale i osobní problémy, které souvisejí se vztahy. To znamená, že poskytujeme odborné sociální poradenství rodinám, jednotlivcům a párům. Druhou sociální služnou je intervenční centrum pro oběti domácího násilí. Další naší činností je doprovázení pěstounských rodin, což je podpora pro pěstouny po přijetí dítěte do rodiny. Pomáháme třeba se zvládáním výchovných obtíží těchto dětí, ale také se vzděláváním a vyhledáváním informací o tématech, která zrovna rodiny řeší. Pracujeme také v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, kde spolupracujeme se soudem nebo OSPODem, lidově řečeno sociálkou. Ze soudu nám například posílají rodiče, kteří se nemohou domluvit na výchově dětí po rozvodu. Někdy je to hodně komplikované, mezi rodiči jsou velké hádky kolem svěření dětí do péče. Rodiče pak docházejí na nařízenou terapii a my se s nimi pokoušíme vytvořit dohody ohledně dětí nebo zlepšit komunikaci. Někdy je to velmi těžké. V současné době mi připadá, že každý myslí sám na sebe, na to, co chce on sám. A zájmy nejen dalších dospělých, ale také dětí jdou stranou...“

* Lidé nejsou v jejich zájmu se ochotni dohodnout nebo dělat kompromisy?

„Často jsou v konfliktu tak moc zabředlí, že přestávají na děti myslet. Slýcháme věty typu: ‚Já chci to, já chci tohle. Já si myslím, že to bude spravedlivé, když se to udělá takto‘. Každý má jiný názor. Já jsem v poradně už třiadvacet let. Z mého pohledu se to hodně posunulo v tom, že se lidé naučili prosazovat sami sebe. To je na jednu stranu dobře, ale pokud jsou v rozvádějící se rodině děti, tak by bylo lepší, kdyby se pozornost znesvářených stran zaměřila právě na ně. Rodiče by měli myslet na to, co by potřebovaly, co by pro ně bylo dobré. I přesto, že by kvůli tomu někdo z nich musel ustoupit ze svých představ i očekávání, prostě z toho, jak by to chtěl, co si myslí, že je spravedlivé. Protože ne každé dítě například zvládne střídavou péči. A není to o tom, že si na internetu rodič přečte, že ‚od tří let mohou být děti ve střídavé péči‘. Některé prostě střídavou péči nezvládají ani ve vyšším věku a je potřeba, aby si to rodiče byli schopni v rozvodovém konfliktu uvědomit. Na druhé straně v dnešní době také přibývá rodičů, kteří přicházejí před rozvodem a ptají se, co by pro jejich děti bylo nejlepší a jak o rozvodu s dětmi hovořit. A z toho máme vždycky velkou radost.“

* Říkáte tedy, že některé děti jsou oběťmi svých vlastních rodičů a jejich sporů…

„Bohužel. A mám pocit, že je to čím dál tím vyhrocenější. Doba je prostě taková, že se všichni snažíme prosazovat sami sebe! To dříve nebylo... Ale v rámci rozvodových sporů je to ke škodě dětí. Takže my se při nařízených terapiích snažíme upřít pozornost rodičů zpět na děti, na to, co by potřebovaly, a na to, aby se rodiče domluvili. Jsme tady potom spíše v roli mediátora ‚ani za jednoho, ani za druhého‘, ale za děti. To je další činnost, kterou se zabýváme. V rámci sociálně-právní ochrany dětí také posuzujeme budoucí pěstouny v rámci rodiny. Jsou to případy, kdy se rodiče o děti nemůžou nebo nedokážou postarat a je potřeba, aby se o děti postaral někdo z širší rodiny. Děti pak jdou do pěstounské péče k babičce, tetě a podobně. V těchto případech děláme posuzování žadatelů o pěstounskou péči.“

* Poradna se zabývá taky případy domácího násilí. Jak častý je tento trend v Prostějově?

„V případě vykázání násilníka ze společné domácnosti kolegyně nabízí pomoc osobám ohroženým domácím násilím. V intervenčním centru pro domácí násilí máme také psychologa a právníka, který se na problematiku specializuje. V těchto rodinách jsou někdy i děti, takže pomoc těmto rodinám je velmi důležitá. Intervenční centrum pomáhá také lidem, kteří ještě nejsou připraveni své problémy řešit, ale potřebují si o nich promluvit a získat informace. A pak jsou také lidé, kteří se přijdou na tuto službu jen zeptat, protože chtějí pomoci svým blízkým, kteří žijí s násilníkem.“

* Je asi dost tenká linie mezi tím, kdy jsou to běžné problémy ve vztahu a kdy se schyluje k průšvihu, nemám pravdu? A teď nemyslím jen domácí násilí…

„Není to o tom, že se lidé prostě jednou pohádají. Nebo se nějak pobijí, vletí na sebe. (povzdechne si) Domácí násilí probíhá v rodině dlouhodobě a často se stupňuje. Dalším znakem je, že jeden ze členů domácnosti je násilník a druhý je ohrožený násilím. Jejich role se nemění. Jedná se o složitou problematiku a bylo by to na další článek.“

* Obrací se na vás někdy lidé opakovaně? Ti samí, kteří už si přišli pro radu a pro pomoc?

„Ano, často. Stává se, že do poradny přijdou lidé, kteří tu byli třeba před dvaceti lety, ale někteří klienti chodí v kratších intervalech. Někdy řeší stejné potíže, jindy pak úplně jiný problém ve vztahu nebo s dětmi. Tím, jak se děti vyvíjejí a rostou, tak přicházejí nové problémy ve výchově. Jiné problémy jsou s dětmi ve školce a jiné v pubertě. Takže ano, lidi přicházejí opakovaně, někdy se stejným problémem, jindy s jiným.“

* Je těžké si od klientů, které znáte delší dobu a chodí často, držet odstup?

„Na profesionalitu musíte dbát už od začátku. Je jasné, že pokud rodinu znáte už delší dobu, tak k jejím členům máme vztah, oni zase mají vztah k nám. V psychologii se tomu říká terapeutický vztah, který je potřeba, abychom mohli spolupracovat a klientům pomoci. Na začátku každé spolupráce si musíte vybudovat důvěru. Je pravda, že pokud lidé přijdou podruhé či potřetí, tak je to pak snazší, terapeutický vztah a důvěra jsou rychleji vybudované. Máme už na co navazovat a je to daleko jednodušší, když mají klienti zkušenost, že jsme jim dokázali pomoci již dříve.“

* Důvěra je také základ v tom, aby lidé řekli maximum…

„Ano, ale aby také věřili v to, že co jim poradíme, to může fungovat. Někdy je potřeba, aby si člověk uvědomil, kde v životě nebo v komunikaci dělá chyby. Je jasné, že všichni těžko přijímáme, že i my v něčem děláme chyby.“

* Jasně a nemáme rádi kritiku...

„Právě. Takže někdy je důležité, aby klienti přijali, že některé věci dělají špatně a že by je mohli dělat lépe, i to že jsou i jiné cesty a jiné možnosti. Když přijdou opakovaně, tak už je jednodušší pro ně přijmout, že se něco dá dělat jinak.“

* Stává se vám ale, že jim řeknete: „Moc se omlouváme, ale v tomhle vám nemůžeme pomoct?“

„Ano, třeba proto, že problém vůbec nespadá do naší služby. Pak je posíláme ke klinickému či dětskému psychologovi, do pedagogicko-psychologické poradny nebo třeba na psychiatrii, pokud jsou problémy vážné. Může to být i z důvodu, že lidé jsou už v takovém konfliktu, že v jejich aktuální situaci nejsou problémy schopni řešit. Někdy po schůzkách zjistíme, že krize je tak hluboká, že se změnila ve válku. Klienti už nejsou schopni odhlédnout od věcí, které řeší u soudu, podávají na sebe trestní oznámení, různé návrhy na soud. Někdy jsou tak zaměřeni na boj mezi sebou, že už nevnímají nic jiného. I když se jim snažíme pomoci, mám pocit, že nás už nevnímají a neslyší...“

* Když řešíte vážnější partnerské konflikty, můžete zacházet až k radám typu „odejděte od něj nebo od ní“?

„Víte, sice jsme poradna, ale my úplně lidem neradíme. Spíše se snažíme je vést k tomu, aby si sami přišli na to, co je pro ně nejlepší. Jsme tedy spíše průvodci než poradci. Ukazujeme lidem, jaká jsou řešení v konkrétní situaci klientů, jaké jsou možné cesty. Tu cestu si stejně musí každý vybrat sám, protože nikdo z nás nežije jejich život. Oni si tak sami musí přijít na to, co bude v jejich situaci nejlepší. Je ale pravda, že někteří lidé mají pocit, že se je budeme v poradně pro rodinu snažit za každou cenu dávat dohromady. To určitě ne. Jsou situace, kdy je vše tak vyhrocené, že rozchod nebo rozvod jsou nevyhnutelné, což je někdy lepší i pro děti. Tedy pokud se vztah rozpadne v době, kdy jsou rodiče ještě schopni se domlouvat ohledně dětí a komunikovat spolu, než když se konflikty vyhrotí.“

* Jak často se s těmito vyhrocenými situacemi setkáváte? A vzpomenete si na nějakou konkrétní, co vám utkvěla v paměti?

„Napadá mě třeba případ, kdy na základě soudního rozhodnutí dostala děti do své péče matka. Byla tam už vážná krize. V rámci boje úplně zamezovala tomu, aby mohl děti vídat táta, vymlouvala se na nemoc, na to, že děti nechtějí k tátovi, nebo prostě nebyla doma. Řešili jsme to i ve spolupráci s OSPODem a soudem. Otec na nás všechny působil tak, že bude s mámou spolupracovat a respektovat ji. Soud nakonec svěřil děti tátovi, aby mohly mít oba dva rodiče. Předpokládali jsme, že táta nebude mámě bránit ve styku s dětmi a situace se vyřeší.“

* Předpokládám, že se problém obrátil...

„Přesně tak, problém se úplně obrátil, otec se začal chovat úplně stejně jako máma a nechtěl jí děti dávat. U předávání dětí pak asistovala policie. Byly tam vyhrocené situace, kdy policisté děti odnášeli z domu v papučkách, aby je předali druhému rodiči. To mi přišlo úplně za hranou vzhledem k tomu, co musely prožívat. Přestože soud rozhoduje o střídavé péči většinou tam, kde se rodiče dokážou domluvit, v tomto případě ji stanovil, přestože spolu rodiče vůbec nebyli schopni komunikovat. Jinak by děti přišly o jednoho nebo o druhého. Ani jeden z nich totiž nebyl schopný respektovat to, že děti mají právo na oba. Z toho mám úplně husí kůži, když si na to vzpomenu… Když děti mámu měsíc neviděly a potkaly se s ní v rámci nařízené terapie v poradně, tak plakaly, držely se jí za nohy a nechtěly, aby odešla. Přestože oba rodiče viděli, jak celou situaci děti prožívají, nebyli se schopni nějak rozumně domluvit.“

* To je smutné. Stává se vám pak, že celkově případů a klientů v době okolo Vánoc přibývá?

„Ne, to vám řeknu na rovinu, že spíše lidi přicházejí až po Vánocích nebo po dovolených. Vlastně vždycky, když je možnost, aby byli více spolu, tak je větší prostor pro různé konflikty. Připadá mi, že když jsou lidé ve stresu, mají toho hodně, tak zařizují, vyřizují, fungují. Tak to bylo i s koronavirem na jaře. Když začala první opatření, tak se lidé báli, nechodili do poradny. Řešili existenční problémy, domácí výuku, měli toho hodně. A až se situace uklidnila, tak začali do poradny opět chodit. Teď na podzim už je to jinak. Lidé se tolik nebojí, takže máme klientů pořád stejně.“

* Právě v době koronaviru lidé více pracovali z domu, byly různé karantény, lidé spolu trávili více času. Promítlo se to vše nějak do počtu případů?

„Ani ne. Pokud rodina funguje dobře, je větší pravděpodobnost, že přežije v klidu také těžká období. Když mluvím o tom, že rodina funguje dobře, tak nemyslím, že tam nejsou žádné problémy, všude nějaké jsou, nic není jen růžové. Ale důležité je, že převládá to pozitivní. Tam, kde problémy byly, ale nebyl čas je v tom běžném životním shonu řešit, tam se nyní začínají více projevovat a řešit. Jako další problém dnešní doby vidím velkou nejistotu. Lidé si nemůžou nic naplánovat, nemají se na co těšit. Při konzultacích v poradně vidím, že tohle hodně těžce prožívají. Normálně si rodiny naplánují dovolenou, výlety nebo návštěvu kina, divadla. Jenže nyní nevíme, co bude. Dříve se rodina třeba měsíc těšila na víkend do aquaparku a najednou není na co. To má také vliv na psychiku. Zejména děti potřebují pocit bezpečí a jistoty, který může být v dnešní době ohrožený. Rodiče jsou často podrážděnější, když žijí ve stresu, mají obavy o finanční zabezpečení rodiny, musí se s dětmi učit věci, které už sami dávno zapomněli. Děti samozřejmě také negativně vnímají sociální izolaci, nevědí, kdy uvidí spolužáky, kamarády, kdy půjdou zase na sport nebo do kroužků. Tato doba je těžká pro psychiku nás všech.“

* Zmínila jste, že po Novém roce lidé více přicházejí. Jsou nějaké typické problémy, se kterými chodí často?

„Spíše se jedná o partnerské problémy a různé krize vztahů. Celý rok byl plný nejistoty a Vánoce byly taková naše jistota, že něco je tak, jak má být. Důležité je dodržování různých tradic a zvyklostí rodiny. To bych doporučila nejen na Vánoce, ale i v běžném životě rodiny. Může to být společný oběd v neděli, trávení času tak, jak jsme zvyklí. To je to, co nás může držet nad vodou, určitá stabilita, udržování zvyklostí a tradic, které rodina má. Je to důležité pro nás i naše děti. Nemusí to být velké věci, ale spíše ty stále. Můžou hodně pomoci.“

MONIKA STEJSKALOVÁ

* narodila se 15. července 1971 v Prostějově

* studovala FF UP Olomouc, obor psychologie

* absolvovala psychoterapeutický výcvik integrované psychoterapie

* 23 let pracuje v Poradně pro rodinu Prostějov jako psycholog, manželský a rodinný poradce

zajímavost: věnuje se také problematice náhradní rodinné péče, zejména vzdělávání budoucích pěstounů a osvojitelů