Hrkání? Ne, zvuky stavby. Aby ne, na hrkání je ještě brzo. Ale co když nakonec vůbec žádné nebude? Co když z tradice letos nezbyde nic než vzpomínka? Čtvrt hodiny před šestou večer to tak v Rozstání vypadalo. Nebe připomínalo ticho před bouří, ulice vesnice téměř liduprázdné. Jak by zde mohlo vůbec něco propuknout?

Brzy se ale dal zaznamenat u jednoho z domů pohyb. Trojice kluků se vypravila, v rukou hrkačky. Každý jinou, ale bylo to jasné, vyrazili do akce. Nechyběly respirátory, nadšení a snad i odhodlání tak byly vidět víc v očích než ve tvářích. „A ne že vás nebude slyšet!“ volá příbuzný jednoho z nich naoko přísně. „Jasně že vyráží. Tady na horách to ani jinak nejde,“ krčí rameny.

Pro mě osobně je to však překvapení. Podle všeho totiž hrkači mají tentokrát hrkat jen ze svých zahrad. Na minutu přesně v šest hodin. Změnilo se to snad? Zdá se, že ano. I když nalevo od miniprůvodu stojí za plotem menší skupinka dětí. „Nemůžeme přece, to nevíte?“ ptá se jedno z nich tria. „Respirátory? Máme. A i rozestupy budou,“ zní odpověď. A kluci si to dál štrádují na západ obce, za kostel.

Čeká tam snad shromáždění dalších hrkačů? Ne. Jak se ukázalo, nikdo další už se nepřidal. A tak kluci vyrazili s respirátory, ale přesto nadšeně. Kolem projíždějící řidiči vypadají udiveně, také však potěšeně. Hrkači je nevnímají a prastarý zvyk si nenechají vzít. Člověk by v tu chvíli čekal odezvu, jenže nestalo se. Až na skupinku na zahradě, která zahrkala všem – i mně – na pozdrav. Průvod tak působí pochmurně do chvíle, než se k němu přidají níže v obci další děti.

Kluky to však neodradilo. Postupně obešli vesnici a při rozsahu Rozstání měli co dělat. Rozhodně jim nyní nebude hrozit nedostatek pohybu. V pátek se totiž hrkalo zas, nejinak tomu bylo v sobotu. S odumírajícím křřř, křřř v dálce musí účastníky nejeden obdivovat. Nemuseli, každý by to pochopil. Jenže oni chtěli. A kromě tradice vzdali hold něčemu, co nám poslední rok bylo tak vzdálené – návratu k normálu.