Jen za uplynulé tři roky procestoval fotograf Jiří Steiger s manželkou Kristýnou Thajsko, Dubaj, Ameriku, Rumunsko, Anglii, Singapur, Vietnam, italské Toskánsko, francouzskou oblast Provence, Turecko, Kubu a loni v době pandemie alespoň istrijský poloostrov. Po vypuknutí epidemie sice museli výrazně omezit cesty do zahraničí, zato však společně navštívili neuvěřitelné množství krásných koutů naší vlasti. Přestože je uznávaný fotograf aktů Jiří Steiger (na snímku) skutečný neposeda, na Prostějovsko se rodák z Klopotovic velice rád a často vrací. Co ho sem táhne? A nežárlí na něj manželka kvůli jeho profesi? O tom všem jsme si mimo jiné povídali ve druhé části našeho obsáhlého rozhovoru, přičemž tu první jste mohli najít v minulém čísle.

 

 

* Jednou jste se mi svěřil s tím, že závidíte provozovatelkám kadeřnictví fakt, že se k nim jejich zákaznice pravidelně vrací, zatímco vás navštíví většinou pouze jednou. Je tomu skutečně tak? 

„Přirozeně ke kadeřnicím nebo nehtařkám se zákaznice vracejí pravidelně jednou měsíčně, takže si mohou budovat svoji stálou klientelu. Nechat si nafotit akty se ale slečna či paní rozhodne většinou jen jednou za život, nicméně mám i takové zákaznice, které se skutečně vracejí, buď na další akty, nebo třeba pro změnu na fotky s partnerem, nebo s bříškem v těhotenství. Rekordmankou je asi zákaznice, která ke mně chodí pravidelně už deset let, vždy před Vánoci, nafotit kalendář pro manžela, který si už prý ani nedokáže představit, že by našel pod stromečkem něco jiného.“ 

* Velkou roli asi hraje fakt, že vás mohou doporučit ostatním...

„Ano, každá má nějaké své kamarádky, kolegyně nebo spolužačky, kterým ukáže své fotky, a ty se poté také objednají. Obecně jsem vlastně takovým ‚dárkovým‘ fotografem, většina zákaznic ke mně přichází nafotit snímky, fotoknihu, kalendář nebo třeba obraz jako dárek pro přítele či manžela. Naopak muži u mě objednávají poukazy na focení pro své partnerky.“

* Stalo se někdy, že se klientka sama sobě na fotografii nelíbila? Jak jste to řešili?

„Nestalo, každá zákaznice jde hezky nafotit. Možná si můžeme navzájem ‚nesednout‘, což se ovšem stává opravdu jen výjimečně, a to se pak projeví maximálně jen v tom, že si tolik nepopovídáme. Ale focení vždy proběhne korektně.

* Pokud vím, tak i se svojí manželkou jste se seznámil díky focení. Čím vás právě ona zaujala?

„Přišla s kamarádkou a měly s sebou z nějaké půjčovny andělská křídla... Větší kýč jsem nikdy nefotil!“

* Nežárlí nyní manželka na vaše klientky?

„Kdybych doposud fotil novorozence, a najednou začal fotit nahé holky, tak by to problém asi byl... Ale vzhledem k tomu, že už si mě takového našla, tak je vše jasné.“

* Společně podnikáte neuvěřitelné množství výletů nejen do zahraničí, ale i po naší vlasti. Kdo rozhoduje o tom, kam pojedete?

„Milujeme cestování! Místo v zahraničí většinou napadne ženu, já pak naplánuju konkrétnější trasu. Máme zásadu, že vždy bez cestovky a každou noc na jiném místě. A vždy jen s malým baťůžkem – troje trička, trenýrky, kalhotky i ponožky. Samozřejmě že si cestou pereme. Než přišel covid, tak to za poslední tři roky bylo Thajsko, Dubaj, Amerika, Rumunsko, Anglie, Singapur, Vietnam, Toskánsko, Provence, Turecko, Kuba, loni alespoň Istrie.“

* Zdá se, že focení aktů opravdu dobře vynáší...

„Nepotřebujeme vlastnit zbytečně drahé auto nebo luxusní dům, raději utratíme peníze za zážitky, ty nám nikdo nevezme. A cestování nemusí být zas až tak drahé. V době levných letenek, bookingu a navigace jde cestovat za pár korun. Čím levněji cestujete, tím víc splynete s místními, máte silnější zážitky! Stejně tak milujeme cestování po ČR, pořád je co objevovat, každý víkend jsme někde. I v Prostějově mám prochozenou snad každou uličku. A například jeden z uplynulých víkendů jsme při výletu na Pustevny a Radhošť rozhodně nečekali, že se tam ve druhé polovině dubna budeme brodit metrovými závějemi sněhu...“

* Velmi kultivovaně fotíte vše kolem sebe. Máte vůbec čas si své fotografie třeba s odstupem roku znovu prohlédnout?

„Na svých soukromých internetových stránkách www.jiristeiger.cz mám přes dvacet tisíc fotek z mého života, v posledních letech téměř výhradně jen z mobilu, které se mi líbí hlavně z mého osobního pohledu, protože k nim mám nějaký vztah. Asi bych z nich i vybral takové, které mají i nějaký přesah pro ostatní, ale nejvíc se mi asi stejně líbí dohromady v té mozaice mého fotoblogu, který si na tom webu vedu už osm let, měsíc co měsíc cca sto fotek, a je to vlastně takový deník mého života...“

* Máte očividně vztah k vlakům a nádražím. Čím vás přitahují? 

„Tím, jak jejich poetika mizí, krásná stará nádraží chátrají, často se místo nich teď staví jen zastávky. Někde to chápu, ale třeba místního nádraží v Prostějově je mi líto, protože jsem z něj jezdil s babičkou do Stražiska a s dědou chodil do místní nádražky na pivo a na sodovku.“

* Do Prostějova se pravidelně vracíte. Mimo jiné jste se tu pravidelně setkával se známým fotografem Karlem Novákem, který nedávno zemřel. Jak na něj vzpomínáte?

„Je mi velice líto, že Karla už nikdy neuvidím, už nikdy ho nebudu vyzvedávat před domem, abychom jeli spolu k Dvanácti opicím, které měl tak rád a kde jsme se potkávali s celou naší partou. Pak jsme pokračovali v ‚after party‘ u něj doma, kde měl všude na stěnách milion fotek a akvária s rybičkami... Teď na našich pravidelných setkáních bude chybět. Byl to takový náš ‚guru‘, díky kterému jsme se vlastně scházet začali. Na druhou stranu si myslím, že Karel prožil krásný dlouhý život a až do konce byl pořád s námi, navzdory věku zůstával stále neuvěřitelně mladý duchem...“

* Budete mít i nadále důvod se na rodnou půdu vracet?  

„Vracím se často a rád, mám zde rodiče i sestru. A kromě rodných Klopotovic mám v hlavě samozřejmě i místa, kam jsem třeba chodil v Prostějově s babičkou. Vybaví se mi chlebíčky v bufetu v Prioru, trh na Wolkerově ulici, kolotoče u svaté Anny nebo invalida na prapodivném tříkolovém vozítku s ručními šlapkami na řídítkách, kterého jsme pravidelně potkávali v centru. Já se ho trochu bál. A vzpomínám i na pravidelnou dlouhou cestu s obědem k dědovi do Dopravních staveb, kterou bych dle babičky určitě neušel, a tak mě vždy posadila do starodávného nízkého proutěného kočáru ještě po mámě a nechápala, proč se vztekám a pořád z něj utíkám, vždyť mi bylo ‚teprve‘ devět let...“

* Je něco, na co se opravdu těšíte už třeba déle než půl roku?

„No jasně. Až konečně budou za námi všechna koronavirová omezení a zase budu moct začít naplno fotit!“ 

 

JIŘÍ STEIGER

* narodil se 14. března 1978 v Prostějově

* v roce 1996 maturoval na SPŠ Prostějov

* po škole hned v 18 letech odjel do Prahy, kde nejdříve krátce pracoval jako automechanik

* po roce jej náhoda zavála do vydavatelství odborné lékařské literatury, kde strávil šest let nejprve v pozici grafika a později vedoucího

* během této doby začal také psát pro časopisy Computer, Digi a Digifoto

* v letech 2005 až 2011 pracoval jako redaktor a fotograf časopisu Auto motor a sport

* v roce 2011 začal naplno provozovat svůj vlastní fotoateliér    

* je ženatý a zatím bezdětný

* mezi jeho záliby patří focení, cestování, auta, hudba, kola, kočky, divadla a jiná kultura, zábava a hlavně život...

zajímavost: během sedmi let, kdy pracoval pro časopis Auto motor a sport, na služebních cestách několikrát obletěl svět, i s přestupy celkem napočítal skoro šest set letů a záliba v cestování jej neopouští ani poté, co se oženil, s manželkou tráví na cestách skoro každý víkend.