Jako vytrvalý kritik dění kolem zprofanovaného covidu se navzdory mnohoznačnému titulku nebudu v tomhle příspěvku věnovat celosvětově nejsledovanější chorobě lidské historie. Téma je tentokrát jiné: těžký úděl organizátorů sportovních akcí pod širým nebem odkázaných na přízeň počasí.
Po pravdě je pro mě děsivá představa, že coby pořadatel nějakého klání věnujete jeho přípravám spoustu času, obrovské úsilí i hromadu nervů. Načež vám v klíčovém okamžiku či období není nakloněna přízeň přírody – a veškerá (často dlouhodobá) snaha rázem letí takzvaně do koše.
Jsou samozřejmě podniky nebo události (nejen ve sportu), které například déšť nezruší úplně. Pouze jim třeba ubere část diváků, případně i aktérů, kteří by dorazili za příznivějších okolností. U některých akcí je však závislost na suchých podmínkách naprostá, případné pršení pro ně znamená nemilosrdné k.o.
Přesně do této kategorie spadají cyklistické závody na prostějovském velodromu. Během předminulého týdne prožíval organizační štáb Velké ceny Olomouckého kraje i Memoriálu Otmara Malečka skutečná muka nad pesimistickými předpověďmi počasí. Logicky by pomohlo zastřešení oválu, ale za cenu mnoha desítek milionů korun.