Jo, to bylo dávno a už ani nevím, ve kterém království se to tehdá vůbec událo. To ještě jezdila auta na benzín, vařilo se na plynu a elektřinu dělaly jaderné elektrárny. To si vůbec nemůžete pamatovat, už mně to vyprávěla moje bába a jí zase její bába a…

Zkrátka lidi si v tom království žili moc dobře, co si zamanuli, to si koupili, a tuze dobře se při tom bavili. Dělat ani moc nemuseli, všechno totiž postupem času dováželi formani ze sousedních říší, prý sice levně, ale kvality nevalné, jak mi bába vyprávěla. A protože patřilo k dobrému vychování študýrovat, učili se všechno možné, až tomu šla obyčejnému našinci hlava kolem. No jen si představte, že prý není jenom chlap a ženská, a tak i hajzlíků měli pro jistotu hned několik druhů!

No zkrátka a dobře, Nejvyšší se na to už nemohl dívat a seslal jim ošklivou morovou ránu. Kosila lidi po stovkách, ba po tisících, a zpočátku se jí celý svět hodně bránil. Lidé nesměli na ulici, jen pracovat a v krámě nakoupit, aby měli co do pusy. Považte, že se i zpívat zakazovalo! Ale však to, děti, z pohádek znáte.

To vám pak vykutálené hlavičky přišly na jakési babské koření, jehož výtažek měl všelikému soužení přítrž učinit. Neučinil, ale mnohým přílišné utrpení ušetřil. Vrchnost tenkrát ještě nedala na rady všelikých mudrců a těm, co ono koření užili, téměř normální život dovolila. Tak třeba mohli šenk navštívit, když ukázali jakýsi podivný zelený amulet.

Co vám mám povídat, šenkýři na tom tehdá byli mizerně, dlouho měli ouplně zavříno a chutnou krmi jen okýnkem pocestným podávali. Dostali sice od vrchnosti pár grošů, ale na výskání to nebylo. Když pak mohli do šenků jen ti s amuletem, nedostali už nic, i když hostů chodilo poskrovnu a pivo proudem zrovna neteklo.

No mizérie to byla, děti, co vám mám povídat. A zrovna tehdy se v jednom šenku prý objevila trojice postav jakýchsi, zlí jazykové vyprávěli o čarodějnicích, ale to byly pohádky, z ouřadu jakéhosi přišly. A prý jestli má šenkýřka vše tak, jak se sluší a patří. Ve skoro prázdném lokále přehled měly převeliký.

A tu jim prý pohled padl na ceduličku zapovídající konzumaci ostrého pití omladině. A hned, šenkýřko, tahle cedulička musí být od výčepu pořádně vidět! A šenkýřko, ta cedulička není k přečtení, nesplňuje královské nařízení! A šenkýřko, ta písmena jsou malá, ani dvou centimetrů nedosahují! To by tak hrálo, po ouřadech chodit budeš, a nemysli si, že z toho jen tak vyvázneš!

Chudákovi šenkýřce v měšci cinkaly poslední dukáty, a ještě o ně měla přijít.

Až se z toho málem rozbrečela. Nepopotahuj, Salimko, ono to zas tak hrozitánsky neskončilo. Aktuárové prý nakonec velkorysí byli, dej sem tisícovku šenkýřko a buď moc ráda, že to protentokrát tak mírně dopadlo. Však to znáte, děti, někdo se dře v potu tváře, aby na chleba vydělal, a někdo jen chodí, kontroluje, za chyby vlastní odpovědnost nenese, ale na cizích nit suchou nenechá. A ještě si na přemíru práce stěžuje.

A jak to s tou zemí dopadlo, Abdulku? To je na dlouhé povídání a už je tak pozdě, spát musíte. Tak zase někdy příště, děti.