Vydržet někde téměř pětadvacet roků je už v současnosti téměř nevídané. Ve vedení organizace pak skoro nemožné, ale téměř takovou dobu ve funkcích působil v Sokole Otaslavice Miloslav Ježek (na snímku), který se žezla chopil v době, kdy areál chátral a vůbec to s ním nevypadalo dobře. Společně se svými kolegy ale začal od začátku postupně dávat všechno dohromady a dnes mohou „Metlím“ zdejší kultivované prostředí kdejaké kluby závidět. Ve velkém se daří také podpora od obce a místních spolků. Zelenou dostala také řada akcí, na kterých se potkávají nejen místní, a i přes období covidu prosperovala mládež od fotbalu přes všestrannost až po turistiku.

* Kdy jste začal přemýšlet o tom, že byste vstoupil do výboru Sokola?

„Já jsem o tom vůbec nepřemýšlel a sám jsem říkal, že po převratu už nic takového dělat nebudu. Jenže pak přišla doba, kdy sokolovnu měla pod sebou TEXA a všechno to šlo hodně z kopce. Bylo tam popraskané topení, odstřižené od plynu a celkově všechno v katastrofálním stavu, doslova na mrtvém bodě. Ve vnitřních prostorách se nedalo provozovat vůbec nic.“

* Čím to, že areál tak chátral?

„Od roku 1995 do roku 1998 nebyla ani valná hromada a starostu dělal v tu dobu Jaroslav Krátký, který sám nevěděl, kam dřív. Chodil tak pravidelně za mnou a Josefem Koudelou, abychom mu nějak pomohli dát vše zase trochu dohromady. V roce 1998 se podařilo svolat valnou hromadu, kde oznámila TEXA, že už to dělat nechce, tak jsem se rozhodl, že Jarkovi pomůžu. Začal jsem v tu dobu dělat jednatele. Pustili jsme se pomalu do práce, ale nic jednoduchého to ze začátku nebylo.“

* V čem vězela hlavní svízel?

„V pokladně jsme neměli ani korunu, takže vlastně nebylo ani na provoz sokolovny. Jediným štěstím bylo, že bývalý výbor alespoň vyřídil plyn, který doplatili a nechali znovu připojit. Ale už když přišla první záloha z plynárny, tak jsme se zhrozili, protože částka byla na tu dobu vysoká a my neměli z čeho platit...

* Jak se to podařilo vyřešit? Nebo jste žili nějakou dobu na dluh?

„Naštěstí se pak podařilo s plynárnou nějak domluvit. A pak už jsme řešili společně se Ctiborem Řehulkou co dál s chátrajícím areálem. Oslovili jsme nějaké sponzory a ti nám poskytli nějaké prostředky, díky čemuž se vše postupně mohlo rozjíždět, takže jsme mohli začít fungovat. Následně se nám povedlo domluvit s obcí i odkup přední budovy, která pro nás byla navíc, obec pro ni měla lepší využití. Tam se sice muselo čekat na všechny souhlasy od České obce sokolské a dalších institucí, ale nakonec se vše podařilo a obec nám peníze za odkup postupně splácela.“

* Jaký byl první z projektů, který se měl realizovat?

„Prvně jsme chtěli z obrovského sklepa, který byl pod šatnami, a dnes už je zasypán, udělat vinotéku. Z toho ale nakonec kvůli vysokým nákladům sešlo a místo toho se začaly stěhovat šatny, vznikla restaurace, která funguje dodnes. Tam to bylo především díky panu Řehulkovi, protože vše zařizoval a my mu jen propláceli materiál. Restauraci pak měl sám na starost, platil nájem a polovinu energií a do toho se jako hospodář staral o areál.“

* Od roku 2001 jste se pak stal starostou. Z výpomoci jste tak měl na starost celý Sokol...

„Tak, tak. Josef Koudela už funkci starosty dělat nechtěl s tím, že bude i nadále ve výboru. Tak volba padla na mě, nakonec jsem u toho zůstal až do letošního března.“ (smích)

* Co se dělo dál?

„Rozdělil bych to na období, kdy ještě fungoval právě Ctibor Řehulka, a pak na dobu po něm. Jako první jsme měnili stará plynová topidla v sále, která jsme vyměnili za úspornější, a rázem klesla spotřeba na polovinu, což nám ušetřilo dost prostředků. Pak jsme tak postupně stále vylepšovali restauraci a do toho se postupně rekonstruoval celý areál. Svépomocí v rámci brigád jsme se připojili k hloubkové kanalizaci, která se tu v té době dělala. Následně jsme se pustili do kompletní rekonstrukce elektroinstalace, jež nesplňovala požadavky. V roce 2008 se nám i díky Mojmíru Sokolovi, který vstoupil do výboru, podařilo získat dotaci na víceúčelové hřiště, které mělo být původně jen poloviční, ale protože někde nebyly splněny podmínky pro dotaci, tak se nám naskytla možnost udělat hřiště dvakrát takové, tak jsme se do toho pustili. Po hřišti následovala i rozsáhlá rekonstrukce šaten, které už byly v dezolátním stavu, tam se práce protáhly na dva roky.“

* A v tom druhém období?

„Tam se pokračovalo v pronajímání restaurace do roku 2016 a od té doby jsme se rozhodli si vzít hospodu pod sebe. Už by byl velký problém všechno skloubit tak, aby to fungovalo, pokud by přišel někdo cizí, protože se zde pořádá řada akcí, které jdou za místním Sokolem, a to byl kámen úrazu pro kohokoliv cizího.“

* V posledních letech přišly rekonstrukce, které celý areál hodně změnily. Co obnášely?

„Nejprve jsme opravili betonový plácek, kde byla i jímka v dezolátním stavu. To prošlo kompletní opravou ještě svépomocí za spolupráce s obcí, společně s obcí se nám pak podařilo vyměnit i plot u dětského hřiště, kde byly už také velmi nebezpečné betonové panely, zároveň jsme zvládli v rámci brigády vyměnit panely i po celé délce u školky. Poslední dva velké projekty, které se nám ještě podařily realizovat, byla rekonstrukce hlavního sálu a stavba přísálí, která byla kompletně hotová v roce 2019. Zároveň s ní vznikla kompletně nová cesta, původní písek nahradila dlažba. Jako poslední prošly zateplením a novou fasádou i šatny.“

* Je něco, co bylo v plánu, ale nevydařilo se?

„Co mě trochu trápí, je, že nevyšla rekonstrukce víceúčelového hřiště, které se po opravě spíše zhoršilo. Pravidelně se řešila také závlaha na místním hřišti, o které se starají fotbalisté. Ta by tomu slušela, jen se na to zatím nenašly finance. Sám jsem si představoval ještě posilovnu ve sklepení pod šatnami, ale i zde to narazilo na komplikace hlavně s údržbou a celkovou starostí o prostory. Ale člověk zkrátka nemůže mít úplně všechno, co si usmyslí.“ (úsměv)

* Místní Sokol pořádá řadu akcí. Kde berete inspiraci a o jaké akce se jedná?

„Nad tím jsme seděli hned od startu, kdy jsme do Sokola přišli. Řešili jsme, co by se dalo pro širokou veřejnost uspořádat. Nakonec jsme vymysleli celoroční soutěž o pohár starosty Sokola, který se skládal z výstupu na Obrovu nohu, cyklovýletu, běhu na záchranu ochránců hladomorny a mikulášského přespolního běhu. Tři z těchto akcí vlastně pokračují i nadále. Před pár dny jsme měli už dvaadvacátý ročník prvojarního výstupu na Obrovu nohu. Pak je tu i řada dalších spíše jednorázových akcí, do kterých jsme zapojení společně se školou či obcí, samozřejmostí jsou také plesy.“

* Kromě těchto dnes už tradičních akcí jich ale bylo daleko více. Kde jste čerpali inspiraci, a nebyl problém s organizací?

„Dříve s tím určitě nebyl takový problém, jako je nyní. My jsme pořádali řadu spíše recesistických akcí ať už turnaje v golfu, kuželkách, či další věci. Vždy to bylo za přispění naší rodiny společně s dětmi, angažovali se i Palátovi společně s Šimšovými. Když jsme se všichni sešli, tak to hned vydalo přes dvacet osob.“

* Sokol je hlavně o sportu, které oddíly v Otaslavicích působily?

„Když jsem nastupoval, tak tu byl ještě i šachový oddíl, který ale postupně zanikl. Stejně dopadl i volejbal, i když se hrál krajský přebor, a také nohejbal. Nadále tu pokračuje fotbalový oddíl, oddíl stolního tenisu, oddíl všestrannosti, tenisový a pak také jezdecký, o který se starala dlouhé roky rodina Štefkova. Je patrné, že ty oddíly, které mají mládež, nadále pokračují, protože bez mládeže nebude mít dobrý konec žádné odvětví.“

* Z celkového sportovního vyžití i úspěchů máte jistě radost.

„Nyní rozhodně. Sice jich momentálně působí méně, ale každý dokáže fungovat jako samostatná jednotka. Myslím si, že je jasně vidět, jak se jim daří i s mládeží. To pak s sebou nese i výsledky. Teď ale bude důležité, aby všichni zůstali i nadále takto pracovití, protože sinusoida je neúprosná… Jakmile spadne, tak je těžké ji dostat nahoru.“

* U mládeže bych se ještě zastavil. Zatímco se hodně mluvilo o úbytku dětí, u vás jich za poslední dva roky ještě razantně přibylo. Jaký máte recept?

„To nás všechny nejen mě upřímně šokovalo, v tom pravém slova smyslu. Měli jsme obavy, aby se nám ještě vrátily, ale teď je plná nejen sokolovna, ale pravidelně i hřiště, což je jedině dobře. Těžko soudit, čím by to mohlo být. Určitě v tom budou hrát roli naši trenéři a cvičitelé, kteří to očividně dělají dobře. Možná to bude do jisté míry i tím, že jak to někde zanikne, tak vidí, že tady to stále funguje. Teď si myslím, že pro nový výbor bude důležité posílit právě cvičitele a trenéry, protože daleko větší problém máme s nedostatky v této oblasti.“

* Když se ohlédnete v čase, stálo to všechno za vynaloženou dřinu a čas? Nelitoval jste původního rozhodnutí?

„Určitě jsem toho nelitoval a už jsem to měl tak nějak i předurčené, protože už můj otec tu do Sokola a fotbalu dělal pěknou řádku let. Mě to nejdříve příliš nebralo, když ještě otec fungoval, a vidíte, pak jsem tu strávil takových let. A jestli to za to stálo? No, co si budeme povídat, pokud by to člověk ve svém volném čase po práci dělat nechtěl, tak to dávno zabalil. (pousměje se) Bylo jedno období, kdy jsem nad koncem vážně uvažoval. Jednalo se o dobu, kdy se tu objevila jistá opozice, která nás ze všeho podezřívala a brala nás za zloděje. Na druhou stranu to ale přes papírování a další znamenalo jen plus, protože si člověk raději všechno dvakrát kontroloval.“ (úsměv)

* Přitom kdybyste prý chtěl, tak jste mohl pokračovat i nadále?

„To sice možná ano, ale já chtěl končit už poslední čtyři roky. (smích) Dvacet let je dlouhá doba a už to opravdu chtělo novou krev. Teď se podařilo celý výbor hodně omladit, a to je jen dobře, protože zase přijdou s něčím novým, k tradičním akcím a plesům přibude něco dalšího.“

* Je něco, co byste vzkázal vašim následovníkům, ale i třeba Sokolům z dalších obcí?

„Základem je vydržet. Ne vždycky se totiž všechno daří, a i lidí nebude na všechno tolik, kolik by bylo třeba, ale ta křivka se pravidelně opakuje… A jak je člověk jednou dole, stejně tak může být i nahoře. Důležité je hlavně vytrvat, věřit a nadále podporovat mládež, náležitě ocenit jejich cvičitele a trenéry, protože je to neuvěřitelně náročná činnost ve volném čase. Nesmírně důležité je udržovat spolupráci s dalšími spolky, hlavně pak s obecním úřadem, protože bez toho to opravdu nejde.“

* Do nového výboru jste se tedy už nehlásil. Budete i přesto na některých akcích vidět a případně v něčem pokračovat?

„Určitě si většinu akcí, pokud mi to zdravotní stav umožní, nenechám ujít, rád pomohu, když to bude v mých silách. A chodit budu nadále i na sportovní akce a rád bych nyní založil i oddíl kulečníku, kde nás pravidelně chodí hodně hrát. Ale to by i nadále pokračovalo jen mezi námi u nás.“ (úsměv)

 

MILOSLAV JEŽEK

* narodil se 4. prosince 1952 v Prostějově

* pochází z Otaslavic, kde žije i v současné době

* vystudoval Střední průmyslovou školu v Olomouci

* dlouhé roky pracoval na vysílači v Dobrochově

* od útlého dětství se věnoval sportu, závodně hrál fotbal, volejbal i stolní tenis

* v roce 1998 vstoupil do výboru Sokola v Otaslavicích a o tři roky později se stal jeho starostou

* za jeho období se podařilo kompletně zrekonstruovat areál sokolovny, který před jeho nástupem chátral

* pod jeho vedením se podařilo zrekonstruovat sál, postavit přísálí či víceúčelové hřiště

* společně s výborem a dobrovolníky vytvořil řadu oblíbených akcí po celém regionu, z nichž mnohé pokračují dodnes

* v březnu letošního roku se rozhodl o svou funkci znovu neucházet

* dále ale v rámci možností pomáhá a aktivně se věnuje kulečníku

zajímavost: je vášnivým lyžařem a dvakrát absolvoval Jizerskou padesátku