„Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven.“ Ne, nebudu zkoušet laskavého čtenáře ze znalosti těchto veršů, Erbenova Vodníka snad každý pozná. Každý také ví, jak vše neblaze dopadlo, a považte, to ještě nebylo ani třináctého (aspoň autor se o tom nezmiňuje).

Karel v onen pátek nevěděl, kde mu hlava stojí. Valilo se to na něj už od počátku týdne. „Pořád ta tvoje práce, kdy jsme byli naposledy jako rodina na společném víkendu? Mlč! Já už o zákaznících nechci nic slyšet! Vzal sis mě nebo ty tvoje zákazníky?“ přecházel Lenčin hlas zvolna do nepříjemné fistule.

Opravdu si nechtěl ničit sluch tóny o vysokých frekvencích, tak na tento víkend slíbil svatosvatě úplně všechno. Zákazníkům dal dopředu vědět, že veškerý závoz na víkend bude už v pátek, něco může dovézt snad v neděli v podvečer.

Když se ráno ve skladu zadíval na množství sudů a konfrontoval jej s nahrnutými objednávkami, bylo mu jasné, že to zase nemůže stačit. Co naplat, musí ještě zajet do třicet kilometrů vzdáleného pivovaru.

V expedici nadiktoval požadované položky a s tlustým svazkem bankovek se dostavil na pokladnu. Když se vrátil, už na něj netrpělivě čekal bodrý strýc s vysokozdvižným vozíkem. „Tak kam to šoupneme, šéfíku?“ rozhlížel se pátravě po dodávce, odpovídající objemově množství sudů na paletě.

„Moment, hned otevřu kufr,“ hlesl Karel a otevřel páté dveře svého kombíku. Strejcovi málem vypadl vajgl, jak mu klesla brada. „To tam vážně chcete dostat?“ Karel pokrčil rameny a za chvíli bylo naloženo. Sudy byly i na sedadlech, prostě všude. Lepší by byla vedle na sedadle spolujezdce nějaká blondýnka než sud piva, napadlo ho celkem nepatřičně.

Snažil se jet hodně opatrně, ale znáte naše okresky. Jednomu výmolu se prostě nevyhnul a vzadu to v útrobách auta nepříjemně zapraskalo. Do háje, to vypadá na zadní pružinu, nevydržela ani rok, pomyslel si nakvašeně.

Když odpoledne rozvážel už čtvrtou fůru, byl vděčný za každou pomoc při vykládce. „Nestíhám, hoďte mi ty sudy prosím vzadu do kumbálu“, pronesl v poklusu pokérovaný brigádník se svaly vypracovanými jistě pravidelnou docházkou do fitka.

Karel je registroval s odevzdanou závistí a posunul v autě sudy k vyložení. Sudy neměly nic jiného na práci než si mezi sebe vypůjčit Karlův prostředníček. Poměrně unavený host se zvětralým pivem si přestal podpírat hlavu a se zájmem sledoval variaci na tanec svatého Víta.

Nacpal poslední peníze do šrajtofle, zamkl krám a vydal se k domovu. Když zaparkoval před garáží, nějakou dobu se přesvědčoval, jestli má opravdu vystoupit, protože se mu v rámci možností sedělo docela dobře. Záda začínala protestovat. Pomalu otevřel dveře, vysunul jednu nohu a slyšitelně zaúpěl. Rukou se opřel o madlo dveří, postavil se na obě nohy a bez pomoci zádového svalstva se snažil nějak narovnat. Po celou dobu měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje.

„Ahoj, táto, fajn že už jsi doma,“ slyšel za sebou nejdřív dceřin hlas a vzápětí zaregistroval pátravý a lehce pobavený pohled. Spolkl jedovatou slinu ohledně škodolibosti a zvolna se odploužil do domu.

Ten večer si už nesedl. Nešlo to. Poprvé v životě u televize stál. Prostředníček mezitím bobtnal a fialověl.

Pátek třináctého. Pak nebuďte pověrčiví...