Vždy to patřilo ke způsobu jejich života. Místo do práce míří na čórku. Nechtějí někoho přepadnout, nechtějí se s nikým prát. Jde jim pouze o to něco sebrat a zmizet. S obzvláštní oblibou jdou po peněženkách. Nejraději je mají jen tak odložené v taškách v nákupních košících, ale nestydí se po nich šátrat ani v cizích kapsách. Zaměřují se přitom hlavně na ty, o nichž si myslí, že pro ně budou snadnou kořistí. Nevnímají to jako něco špatného, spíše jako součást určitého druhu hry – když se necháš okrást, je to problém tvůj, když mě chytnou, tak můj. Zas tolik ale neriskuju, protože škoda bude tak malá, že nikomu nebude stát za to, aby se tím zabýval. V obou případech to příště zkusím znovu.

Řeč je o tzv. čórkařích. Jak jsme informovali, jeden z nich se nedávno pokusil okrást seniora v chodbičce u záchodků v prostějovském Kauflandu. Bohužel uvedený případ nikdo nenahlásil na policii, a tak se dá očekávat, že to zmíněný zlodějíček zkusí zase.  

Drtivá většina z nich se rekrutuje z řad naší romské menšiny. Nejinak tomu bylo za první republiky. Tehdy termín Romové znám nebyl. Pod pojmem cikán se úředně rozumělo „potulná osoba práce se štítící“. Když mluvili politici o cikánech, tehdejším uším to nijak rasisticky neznělo. Byli chápáni spíš podle způsobu života než rasově. Dle historiků cikána už za první republiky úředníci i policisté ztotožňovali se zlodějíčkem, podvodníkem, taškářem a lhářem. Jisté je, že tento příživnický způsob života se v dnešní době líbí čím dál více lidem i z řad naší „bílé“ většiny. 

Za první republiky cikáni kočovali a lidem vadili hlavně na venkově. Místo peněženek kradli hlavně slepice. Mnozí z tehdejších politiků se proti nim ve své době dosti ostře vymezovali, přestože jich u nás žilo výrazně méně než dnes.

V prosinci 1919 zaslala správní komise z Březnice ministerstvu vnitra petici, ve které píše: „Okresní správní komise dovoluje si důraz klásti, aby nebylo trpěno stálé potulování a lenošení cikánských tlup, aby byly zákonnými opatřeními internovány v domovských obcích a zde přidrženy k práci. Také by se doporučovalo, aby bezpečnostní orgány, zejména četnictvo, byly pověřeny použít vůči takovým cikánům ostřejších prostředků, neboť je jisto, že živi jsou jen z krádeží a lupů.“ Podobných proticikánských protestů by se v archivech našlo mnohem více.

Za těch více jak sto let se něco zlepšilo, mnohé však zůstalo stejné. Dnes se u nás nepochybně nejde mnohem více cikánů, kteří pracují, než tomu bylo za prezidentování TGM. Lze je často vidět například při různých výkopových pracích. Na druhou stranu je stále mezi nimi podstatná část těch, kteří trvale nikde zaměstnaní nebyli. Nežijí přitom nutně z krádeží, ale spíše ze sociálních dávek, což jim dnešní velkorysý, a přitom stále zadluženější stát umožňuje.

Ty, kteří k tomu ještě kradou, by měli jednoznačně odsoudit v první řadě právě pracující cikáni. Jsou to totiž oni, kdo na čórkaření těch ostatních doplácí ze všech nejvíce.