Před pár týdny archeologové ve starořímských Pompejích odkryli lidské kosterní pozůstatky dvou mužů. Sami vědci usuzují, že mohly patřit zámožnému muži a jeho otrokovi. I při sebezkoumavějším pohledu na fotografii dvou sežehnutých těl zasypaných kdysi horkým popelem z Vesuvu, nebyl normální člověk schopný určit, který z nich byl bohatý a který chudý. Je pochopitelné, že dokud oba žili, tak to v očích jejich současníků jistou roli hrálo. Stejně jako dnes.  Těžko však soudit, jak složitě by se před dvěma tisíci lety hledal někdo, kdo by oběma mužům smrt veřejně přál. Dnes už to ovšem není problém... 

Toužíte po tom, že se budete těšit všeobecné oblibě? Pak rozhodně nesmíte být bohatý. Ale rozhodně ani ne chudý. Vlastně nesmíte jakkoliv vyčnívat. Pokud budete, pak vám to ostatní pravděpodobně spočítají i s úroky. I to je zkušenost, kterou jsme mohli získat během probíhající koronavirové krize. Přitom vir stejně jako jakékoliv jiné onemocnění rozdíly nedělá. Podobně jako ostatní organismy se stal přirozenou součástí přírody, která je stejně nádherná jako lhostejná k lidským přáním a představám. Funguje přitom dle zákonů, které člověk nikdy nebude schopný zcela pochopit a už vůbec ne ovládat.

Lidé to však vnímají jinak. Zvykli si přeceňovat to, co jsou schopni do jisté míry sami ovlivňovat. Množství nahromaděného majetku mezi ně nepochybně patří. Z tohoto úhlu pohledu pak hodnotí i to, co s tímto kritériem má jen pramálo společného. Tak je to i v případě lidského zdraví. To i v souvislosti s koronavirovou epidemií opět nabralo na důležitosti. Většina lidí pečlivě hlídá sebe i své blízké, doufá, že neonemocní, a pokud ano, že to bez problémů zvládnou. Pokud to samé, čeho se oni sami bojí, potká někoho jiného, tak to obvykle vnímají jako něco smutného, co však už k životu prostě patří.

Zajímavým způsobem do tohoto všeho zasahuje právě parametr bohatství. Přestože s celou věcí nemá absolutně nic společného, lidé s ním kalkulují. Jak? Pokud onemocní bohatý člověk, tak jsou schopni v tom vidět projev spravedlnosti, jak ji chápou oni sami. Měl se jako prase v žitě, musel být tedy svině a nyní jen dostává, co si zasloužil. V případě, že onemocní chudý člověk, dokáží být ti samí lidé sice přece jen shovívavější. Stejně se však netají přesvědčením, že nemoc potkala někoho, na kom vlastně příliš nezáleží, neboť jde o póvl, kterého nebude zas tak velká škoda. Ostatně se to u něj dalo jen čekat. 

V obou případech tito lidé nevidí za nemocí příběh konkrétní lidské bytosti s její přirozenou a obzvláště silnou touhu žít. Pokud však někdo bezostyšně a zcela veřejně začne kopat do jiného člověka, který je těžce nemocný, pak je to odporné. Absolutně to nelze obhájit ani argumenty, že dotyčného on sám považuje za „špínu“. Často k tomu vede závist či naopak opovržení a strach, vždy však nepochopení. 

Ať už jsou podobné výpady motivovány čímkoliv, je neuvěřitelné, že se lidé v dnešní době za ně nestydí a naopak doufají, že je za ně na sociálních sítích někdo pochválí. Tyto soudy však svědčí pouze o jediném, onou „špínou“ je pouze samozvaný soudce sám.