Příprava i konec loňského roku, kdy mužstvo eskáčka podnikalo společně různé aktivity, nevypadal vůbec špatně. Jenže přišel začátek sezóny a mužstvo se dostalo do určité letargie, ze které se dá jen těžko dostat ven, o čemž ví zřejmě každý sportovec, který kdy něco hrál.
Vše pak vyvrcholilo v domácím zápase proti Vlašimi. Kromě herního projevu, kde bylo na hřišti jen jedno mužstvo, se ale ukázala i druhá věc, které si nešlo po zápase nevšimnout. Jindy Pavel Šustr vždy naladěn na tu správnou buldočí notu tentokrát sám těžko hledal slova a člověk najednou viděl zlomeného trenéra, který hodně přemýšlí, jak by mohl mužstvo znovu nabudit.
Ihned po zápase šel také podat rezignaci. Vedení klubu s ní ale nesouhlasilo. Důvěru v trenéra měla i kabina, což znamenalo, že kouč nadále pokračuje. Po Táborsku už se ale muselo začít jednat. Výkon diametrálně odlišný totiž taky na body nestačil.
O kvalitách kouče Šustra se ani nemusí spekulovat, ale fotbal přináší i tyto momenty. Teď bylo potřeba dodat tomu nový impuls. Léčba šokem v prvním duelu zabrala, snad to tak vydrží i nadále. Jen to bohužel odnesl ten, který tomu řád a myšlenku v letošní sezóně dal.