Před několika dny otřásla republikou obrovská tragédie. Na dně propasti Macocha skončila svou pozemskou pouť mladá žena. Na poslední cestu s sebou vzala i své dvě malé děti. Příběh o to smutnější, že se týká prostějovského regionu. V této souvislosti jsem si vzpomněla na dvě stejně smutné události.
Jedna je stará mnoho let, kdy ze světa odešla naše sousedka. Matka čtyř dětí, nejstaršímu bylo čtrnáct let a nejmladšímu dva měsíce. Přišla z nákupu, vešla do domu, sundala pásek z kabátu a přivázala ho na kliku od sklepa. Snad neunesla tíhu okamžiku, kdo ví.
Druhý případ se stal před pár lety. Mému dlouholetému kamarádovi zjistili neoperabilní nádor v hlavě. Přišel se se mnou rozloučit. „Nechci skončit jako zoufalá troska šílená bolestí a odkázaná na pomoc jiných,“ řekl mi. Brečela jsem, ale neudělala nic. Nemělo to smysl.
Zatímco v prvním případě bych tehdy bývala pohnula zemí i nebem, v tom druhém jsem nemohla než si přát, aby to skončilo rychle.
Proč to píšu. Život je dar. Ať je v danou chvíli jakkoli složitý, vždycky se skoro všechno dá řešit. Ten, kdo odejde, vyřeší sebe... Ale nechá spoušť v životech svých blízkých.