Jak už jsme předeslali v první části obsáhlého rozhovoru s Davidem Rekem (na snímku), amatérský hokej v Prostějově se dočkal historického počinu. Nadšení borci se pod hlavičkou SK Prostějov 1913 stali mistry Záhorské ligy, která jako jedna z mála povoluje starty i bývalým profi hokejistům. A co víc, někdejší zakladatel výběru pod názvem Mean Machine se poté se svým mužstvem vydal na mistrovství České republiky do Plzně, které prostějovští plejeři senzačně taktéž ovládli. Zatímco v minulém čísle jsme probrali začátky oddílu a všechny strasti provázející amatérský hokej včetně chybějící druhé ledové ploch, druhý díl patří zejména ohlédnutí za výpravou na západ Čech pro ten nejcennější pohár.

 

* Zeptám se, ovlivnil vaše fungování nějak covid?

„Jistě. Hlavně v tom, že všichni po něm měli dvacet kilo nahoru. (smích) Jinak to ale větší komplikace nebyla, protože chuť se do toho vrátit byla velká. Borci už se těšili a řešili jsme ledy a další věci.“

* Ještě zpátky k letošní sezóně. Domníval jste se po startu, že by to letos na velkého konkurenta konečně mohlo vyjít?

„Určitě. Od začátku sezóny, i když to tak zprvu moc nevypadalo, protože jsme tam někdy sestavy šili horkou jehlou. Bylo tam pár nových hráčů a jmen. Bylo mi ale jasné, že když se to jádro mužstva bude pravidelně scházet a chodit, ať už je to Lukáš Duba, Robert Jedlička a další, tak to semifinále minimálně urveme. A když v této sestavě pojedeme na republiku, tak i tam uděláme úspěch. Byla to obrovská dřina, ale povedlo se. Jsem za to nesmírně rád. Mít tady dva tituly, tak to se dlouho nepovedlo.“

* Proti rivalům v Záhorské lize Kohoutům jste třikrát prohráli a výhra přišla až v tom nejdůležitějším zápase. Čím to?

„Před prvním zápasem jsme věděli, že soupeř už čtrnáct dnů trénuje, zatímco my byli skoro poprvé na ledě v sezóně. A to nemluvím o jejich fyzičce, kterou mají skvělou stále. Nečekal jsem však, že dostaneme takovou dardu, protože jsme byli relativně v plné sestavě. Na druhý duel jsme se chystali a prohráli jsme ho jen o branku. Třetí zápas chtěli zkontumovat, že jich je málo. Hráli jsme tak na dvě pětky proti sedmi lidem a stejně nám dali 4:0.“ (pousměje se)

* Finále už ale bylo o něčem jiném.

„Do toho jsme šli s velkým respektem. My jsme třikrát prohráli a už jsme věděli, na co si dát pozor. Nemyslím si ani, že by soupeř byl někde v oblacích, jak nás smaže. Vyhráli jsme spíše srdcem a obětavostí. Byl to skvělý pocit po celé sezóně oslavit titul.“

* Následně jste vyrazili na republikový šampionát do Plzně. Jak náročné bylo poskládat kluky na turnaj přes celou republiku od pátku do neděle?

„Tak ještě v pátek v poledne jsme nevěděli, kdo s námi nakonec všechno pojede. (úsměv) Na jednoho hráče jsme čekali, jestli dostane volno, další měl zkoušky na vysokou, a tak se to postupně bortilo. Chtěli jsme jet ve čtrnácti lidech. Dvanáct hráčů a dva brankáři. Hrozilo dokonce i odvolání, ale nakonec jsme tým jakž takž dali dohromady. Komplikace ale ještě nastaly, kdy nám neprošel Ondřej Vlček kvůli startu v roce 2018 za juniorku v Přerově. Bylo nás tak třináct…“

* Během tří dnů jste odehráli sedm zápasů. Jak náročné to bylo fyzicky?

„V pátek jsme vyjížděli ve dvě hodiny. Cesta tam trvala čtyři hodiny a první duel jsme hráli už v osm večer. Hrálo se tam dvakrát dvacet hrubého času a my věřili tomu, že nám nějaká fyzička zůstala. První zápas byl v pohodě. Druhý taky, pak už jsme ale dostali těžší soupeře, což bylo hodně znát. Byla to dřina a potili jsme více než dost.“ (směje se)

* Neděle už asi byla více o morálu než nějakých dovednostech?

„Tam to bylo hlavně o disciplíně. Dodržet základ a hrát trpělivě, abychom zbytečně neplýtvali. Proti soupeři ve čtvrtfinále jsme třeba vyhráli o tři branky, přitom to mohlo být klidně deset, ale nemělo cenu se někam hnát. Další zápas byl s Vyškovem, kde jsme rychle vedli o tři branky, ale soupeř rychle snížil na 3:2 a posledních pět minut bylo o nervech. Finále jsme hráli s Lužnicí, která po první polovině vedla 0:3. My jsme věděli, že jestli dostaneme čtvrtý, tak je hotovo. Seděli jsme a řešili jsme, co dál. Vymysleli jsme, že posledních dvacet minut stáhneme na tři beky a budeme hrát trpělivě. Dali jsme jednu branku a najednou to po první brance šlo. Postupně jsme dokázali srovnat a věděli, že to už nepustíme.“

* Počítám, že po takové otočce se na titul bude vzpomínat ještě daleko víc?

„Určitě. Musím říct, že to chutnalo moc dobře. Kdybychom vyhráli v suchém triku, tak to člověku nepřijde, ale jakmile se prohrává o tři branky a bojuje do poslední minuty pro otočení, tak to sice moc nechcete zažívat, ale o to více to pak těší.“

* Cesta zpátky byla alespoň veselá, když už trvala přes čtyři hodiny?

„Tam byl vzhůru jen řidič, a i ten s tím měl velké problémy. (smích) Únava byla neuvěřitelná. Vyjížděli jsme asi v šest večer a na všech bylo znát, že jsou rádi, že dokáží k autu dojít. Takže na nějaké oslavy byl čas až později. Dříve to nepřipadalo v úvahu. Po cestě jsem záviděl těm, kteří si mohli trochu zdřímnout. Sedm zápasů za tři dny je moc, a to člověka bolí i věci, které nevěděl, že má.“

* Vy jste také museli řešit komplikace ohledně putovního poháru. Přišel včas?

„Přišel úplně přesně, jak jsme ho potřebovali. Po turnaji jsme dostali pohár, který nám zůstane, ale putovní a hezčí byl v tu dobu ještě na Slovensku. Museli jsme si na něj počkat. O týden později jsme měli připravené oslavy a dorazil v pátek podvečer. Načasování tak bylo perfektní.“

* Jak to vypadá s dalším působením. Zůstane Záhorská liga nebo bude posun nahoru?

„Co se týče uvažovaného kraje, tak věřím, že hromada odchovanců prostějovského hokeje na to uslyší a ráda se vrátí, když se tato soutěž podaří. Bavíme se samozřejmě o hráčích v určitém věku, kteří když začnou chodit pravidelněji na led, tak se do toho dostanou a budou zase bez problémů na této úrovni. Věřím, že není problém ani v tom, že by bylo hráčů málo. Ohledně Záhorské ligy obavy mám, protože je otázkou, jak na tom budeme s počtem lidí. Když se na druhou stranu každý z hráčů poptá svých vrstevníků a kamarádů, tak i zde by to zas až takový problém být neměl.“

* Velkým plusem bude určitě i místní juniorka SK 1913.

„Ano. Pokud kterýkoliv z těch hráčů bude chtít pokračovat, tak bude mít dveře otevřené, stačí se ozvat. Budeme jen rádi. Trénovat by se mělo v Prostějově a do toho by nový ročník i v Přerově měl být už hrazen kompletně klubem, takže i náklady by se v případě Záhorské ligy snížily. Je to také velmi dobrý hokej.“

 

DAVID REK

* narodil se 15. října 1991 v Prostějově

* s hokejem začínal už v přípravce a pokračoval až do skončení juniorky

* vystudoval Střední školu podnikání a obchodu Prostějov

* pracuje v rodinné vinotéce, kterou založil jeho otec v roce 1996 a působí tam už 13 let, stará se o marketing firmy

* provádí také someliérské kurzy

* k hokeji se vrátil po konci v prostějovské juniorce, nejprve zaskakoval v celku Blues

* poté založil vlastní klub Mean Machine, jehož je vůdčím představitelem

* po Aris Cupu přihlásil celek do Záhorské ligy v Přerově

* od sezóny 2022/2023 se tým přesídlil pod klub SK Prostějov 1913

* v letošním roce se klub stal mistrem Záhorské ligy a se svým klubem opanoval také mistrovství republiky

zajímavost: kromě hokeje se věnoval také boxu, ve kterém absolvoval tři zápasy