První liga jako klenot? Ano, mělo by to tak být. O skutečném stavu fotbalu ovšem nevypovídá profesionální soutěž, často z nemalé míry plná zahraničních hráčů, ale zejména soutěže regionální a pak ty mládežnické. Počet mládežnických hráčů ale dlouhodobě spíše klesá a ruku v ruce s tím i počty týmů, v návaznosti i mužstev v dospělých soutěžích regionálních soutěží. To do značné míry postihuje také Prostějovsko. Příkladem budiž Kralice na Hané. Ty se perou s postupným odpadáváním mládežnických týmů, jež se v nedávné minulosti topily (některé) na dně soutěží. Nyní už je vůbec nenajdeme. Prostě a jednoduše se rozpustily do okolních klubů a skončily.

Pozitivnější pohled je do jiných klubů. Dlouhodobě se rozvíjí třeba v Olšanech u Prostějova. Ty krok za krokem přibírají další a další výběry a už nyní se mohou pyšnit prakticky kompletní paletou mládežnických družstev, což může z regionu říct o svém klubu jen málokdo. Slibně se situace rozvíjí v Konici, na výsledky ale zatím čekají. Naopak v blízkém Jesenci-Dzbelu mládežníci válí. Soutěž mladších žáků o prsa vedou, což je skvělý počin a zároveň nepochybně odměna trenérům za jejich práci. Pozitivně lze hodnotit, že ani v době covidové plné uzávěr pak práci s mládeží nevzdali. Také další kluby se ale snaží, seč mohou, Kostelec na Hané, Smržice, Pivín nebo Nezamyslice jsou jen některými z nich.

Kluby přitom dobře ví, proč si s mládeží dělají starosti – konec konců, jsou na ni potřeba finance, zejména však schopní a spolehliví lidi, kteří by se jí chtěli věnovat. Kluby do této investice přesto jdou: ví, že mládež, to je budoucnost. Týmy, které si nedokáží vychovat vůbec nikoho jsou fakticky neustále na hraně. V dnešní době, kdy fotbalistů (i klubů) průběžně spíše ubývá, a navíc teď pomalu odchází početné „sedmdesátky“ a „osmdesátky“ do fotbalového důchodu, hrozí, že za pár let by neměl, kdo v některých týmech nastupovat. Týmům jednoduše hrozí vymření.

Koronavirus pro mládežnický fotbal přitom přišel v nejméně vhodný čas. Vlastně žádná podobná epidemie sportu nepřeje. Ovšem plošné zavřené soutěží napříč Českou republikou v době, kdy trvale ubývá sportujících dětí, a hlavně jim postupně stále častěji chybí pohybové návyky, je jednoduše katastrofou. Co tak týmy pracující s mládeží mnohdy pracně zvládli a čím se mohly pyšnit, to je nyní často pryč. Vždyť, ruku na srdce, kolik náctiletých v dnešní době individuálně a z vlastního rozhodnutí trénuje?

Ale k tomu pozitivnímu: chvála všem klubům, které se rozhodli pracovat s mládeží a drobotinou. Kromě toho, že samy sobě tak jistí budoucnost, utváří zároveň budoucnost také dětem. Tvoří jejich charakter, vytváří jim vzpomínky, zážitky, přátelství. A samozřejmě utužují zdravého ducha i tělo. Je třeba všem poděkovat za jejich práci. Je to práce nesmírně krásná, byť velmi náročná. A pokud ji někdo dělá s láskou, ne pro peníze nebo pocit důležitosti, je to znát. Tak směle do toho a věřme, že koronavirová doba na rozdíl od lidské hlouposti nebo vesmíru nebude nekonečná…