„Vím, že nic nevím.“ Známý Sokratův výrok není jen známkou sebereflexe antického filosofa, ale měl by být hnacím motorem nás všech. A to i v době, kdy odejdeme ze školních lavic a nemáme v úmyslu se do nich vracet. Důvod je nasnadě. Svět je dnes rychlý, mnohem rychlejší, než jak tomu bylo v době Sokratově. Všechno se kolem nás překotně mění, s tím ovšem i požadavky na naši práci. Což platí, ať už se živíme hlavou, nebo rukama.
Abychom proto v měnícím se světě dokázali obstát, je důležité se vzdělávat. Pracovat na sobě, učit se. Zkušenosti? Jsou cenné. Ale pokud je neumíme přenést do reality, nevezmeme si z nich to podstatné, jsou pořád jen slovem bez významu. Podobně jako je pro většinu lidí jejich kalendářní věk jen číslo, pokud nedokážeme interpretovat nasbírané životní zkušenosti, je to, jako bychom je neměli. Nebo takový vysokoškolský titul. V četných případech jde skutečně jen o písmenka.
Důležitější než to všechno je, jak jsme ochotní se s posuny doby srovnat, zda máme zájem investovat do vzdělávání. A ne pouze institucionálního, rozvoj sebe sama, svých dovedností, schopností, vědomostí. To je vzdělání, které by nás mělo doprovázet velkou většinu života, ať jsme drobečci, nebo máme už prokvetlé vlasy šedinami. Ne, odchodem ze školy, posledním přehozením kabely přes rameno skutečně vzdělávání nekončí, spíše naopak. I když se tomu tak někdy neříká.