Někdy to vypadalo, že Karel Gott tu s námi bude navždy. Nebude. Zpěvákova smrt a jeho následný pohřeb se staly zřejmě nejsledovanější událostí za poslední roky. S přehledem převálcovaly i letošní masové protesty proti premiéru Andreji Babišovi.

Gott, jak si jej můžeme pamatovat i z jeho prostějovských vystoupení, byl talentovaný a úspěšný profesionál připravený za všech okolností odvést maximální výkon. Lidé na něj vesměs vzpomínají také jako na velkého sympaťáka, jehož životním posláním bylo rozdávat radost. On sám pak miloval pozornost davu, o niž celý život usiloval. Šílenství, které se po jeho smrti strhlo, by mu snad lichotilo, nicméně asi by si ho nepřál ani on sám. Samozřejmě že se něco podobného dalo očekávat, přesto se už člověk poslední dobou bál otevřít skříň, aby z ní nevyskočil někdo truchlící po „božském Kájovi“. Přitom jeho poslední dny uprostřed rodinného kruhu by mu drtivá většina čím dál osamělejších Čechů mohla jen závidět.
Když už nic jiného, smrt Karla Gotta nám připomněla, jak rychle a neúprosně ten čas letí. Vždyť tento fenomén se v různé míře dotkl snad všech, ať už jsme byli jeho fanoušky, či nikoliv. Sám jsem si vzpomněl na jiného zpěváka stejného křestního jména, který sice lidem nerozdával tolik radosti, zato jeho písně psané nádhernou češtinou obsahovaly mnoho moudrosti i naděje, že jednou bude lépe.
Tento „malý muž s kytarou“ nevynikal v diplomacii, ani netoužil po uznání všech. Při projevech úcty ze strany některých představitelů našeho státu by jim pravděpodobně slovy jedné ze svých písní vzkázal: „Co tady čumíte, táhněte někam. Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů! Pomníky stavíte, prosím vás, komu?“
Takový ovšem Karel Gott nebyl. Přesto by se i on určitě snažil ono „státní smutnění“ mírnit. My všichni pak můžeme být vděčni za jednu zásadní věc: žijeme v báječné době, kdy je odchod osmdesátiletého zpěváka zásadní událostí pro celý národ. Přitom poslední podobnou událostí, která nás dokázala spojit, byla euforie ze zisku hokejového zlata na olympiádě v Naganu.
Z toho plyne, že už dlouho žijeme v době, kdy se můžeme hlavně bavit. Až si člověk říká, kdy a jak to jednou skutečně skončí...