Představa home office jako práce z pohodlí a ticha domova u mnohých z nás velice brzy vzala za své. Za sebe mohu říct, že mě jen tak něco nerozhází a má slova „odcházím do práce“ bez problémů respektují všichni členové naší rodiny včetně ani ne dvouleté dcerky, vysoce aktivního druháka, ještě aktivnější partnerky a celkem čiperného psa. A to i přesto, že následujících několik hodin sedím doslova uprostřed dění u stolu v kuchyni. Bez problémů se uzavřu do svého světa a s prací nemám problém.
Jsou však věci, na které se jen tak připravit nelze. To je třeba dlouhodobá rekonstrukce bytu nad vámi protahující se už několik měsíců. Běžný hluk mi opravdu nevadí, nicméně celodenní řezání panelu je skutečná chuťovka. Kdy jindy můžete sledovat, jak se vám při práci otřásá monitor vašeho počítače? Na druhou stranu je to dobré v tom, že vás nerozptyluje obsah konverzace vašich nebližších. Kvůli hluku byste jim stejně nerozuměli ani slovo, i kdybyste je cíleně poslouchali...
Opravdu to někdy vypadá, že čím tvrdší opatření vláda vydá, tím více kutilů se v našem paneláku vyrojí. Na druhou stranu s rekonstrukcí mám vlastní zkušenost a je mi jasné, že někdy se to udělat musí. Navíc vyhovět všem sousedům je zhruba stejně snadné jako zajistit celosvětový mír.
Přitom všem se mohu utěšovat trápením jedné své známé, jejíž soused svépomocí rekonstruuje byt zhruba rok. Problém je v tom, že je hluchoněmý, takže zpočátku nebylo jednoduché pánovi vysvětlit, že po desáté večer opravdu nejde bourat zdi. Vzhledem k tomu, že chodí do práce, tak tropí hluk zásadně o víkendech. A když se k tomu přidají také pořvávající spoluobčané pod okny, pak se nelze divit, že tato jinak kultivovaná dáma uvažuje o kariéře sériového vraha. Od šikmé plochy ji prý zatím zachránily pouze dvě věci: špunty do uší a boxovací pytel...
Speciál vychází 31. května jako součást tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku.