Máme pár dnů po oficiálním rozvolnění, kdy si můžeme sednout na pivo do zahrádky, tedy ne té vlastní, ale hospodské, můžeme dokonce skoro normálně nakupovat a děti nám zase běhají radostně, no jak které, po školách. Na první pohled je vše v růžových barvách a je pravda, že když se projdete po Prostějově, vše vypadá rozjásaně a sluníčkově, ale není všechno jen tak...

O našem národě je známo, že si umí ze všeho dělat legraci a tak se můžeme na Facebooku zasmát klasické scéně z filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kdy Vladimír Menšík již jako bývalý vodník běží parkem a křičí: „Jsem člověk, já jsem člověk!“ a příslušník tehdejší SNB (Sbor národní bezpečnosti) se ho ptá: „Kolik toho v sobě máte?“ a legendární herec odpovídá: „Dvě deci, soudruhu“, načež ´esenbák´ se nestačí divit... „Prosím vás, po dvou decích...“ Případně video jednoho pivovaru ze Slezska, kdy štamgasti nevěřícně zírají, že je hospodská zve dovnitř a následně líbají pípu, půllitry i pivní trubky a pak už jen mlaskají nad pěnou. Těch videí je samozřejmě víc.

Povím vám jiný příběh, a to jedné místní sličné květinářky, která je známá svým šarmem, srdečností, ale také dobrým slovem a úslužností k zákazníkovi. I ona chtěla přivítat ve svém obchodě zákaznici, která při příchodu nepozdravila, a klasicky se dotyčné zeptala na její přání. Reakce zákaznice? „Neotravujte mne, já se jen dívám.“ Logická reakce obchodnice byla: „Paní běžte v tom případě do muzea, to je na dívání...“ A já se ptám. Myslíte, že obchodníci a služby po otevření čekali na to, abychom na ně byli nepříjemní a jak urvaní ze řetězu? V obchodních centrech a marketech, které měly zavřeno, mám někdy pocit, že se tam teď po otevření potácí hordy připomínající zombie jedince, kteří mají vykulené oči i vyděšené výrazy a místo normální komunikace spíše mumlají. Stejné pocity mám ale i při procházkách náměstím a bohužel také na již zmíněných zahrádkách. Zde se tomu kapku divím, protože Prostějov, nebudeme si nic nalhávat, měl rozvolněno již před tím oficiálním oznámením, a to na všech posezeních u řeky Hloučely, o dalších zařízeních také netřeba hovořit...

Ale vraťme se k problému. Čím dál více mám pocit, že aktuální nabídky psychologů o tom, že společně s námi rádi pomohou vyřešit postcovidový syndrom se naplňují a spousta jedinců toho doktora potřebovat bude. Mám pocit, že proces socializace se u mnoha jedinců zastavil a musí se naučit elementární sociální dovednosti, jako je zdravení, komunikace nezvýšeným hlasem, uklidnění mimiky těla a jiných nonverbálních projevů včetně podivného výrazu v očích, dodržování diskrétní zóny druhých atd. Obecně nám stoupla agresivita, což nejlépe dokladují zvýšené počty domácího násilí, útoky na pořádkové jednotky nebo pracovníky ochranek, stoupla i rozvodovost… Problémy se prostě kupí. Ano, tento stát byl de iure i de facto rok zavřen a návrat bude krušný, díra ve státním rozpočtu je děsná, sociální nejistota vysoká, zdražování je viditelné. To vše nepřispívá k dobré situaci a náladě obyvatel.

Možná se zasmějete, ale v některých počítačových hrách, ve kterých se staráte o obyvatele, je řešena jejich míra spokojenosti. Občan může být spokojen hodně, málo, nebo je dokonce naštvaný, podle toho vám hra pokračuje, ale to je jen hra, kterou můžete zastavit. Reálná nálada obyvatel zastavit nelze a situace dobrá prostě není... Nepřispívá k tomu ani aktuálně se rozbíhající volební kampaň, kdy tady zase máme rozesmáté tváře těch, kteří buď něco nezvládli, nebo do všeho vrtali a výsledkem je tento stav. Ač jsem nad těmito obory vždy trochu pozvedával obočí, pojďme teď kapku naslouchat sociologům a psychologům, ať se vše vrátí do normálu.