Velké osobnosti našich dějin u nás vždy provázely malé názory. To se nepochybně týká také Václava Havla, jemuž byl nedávno ve Smetanových sadech u kina Metro 70 vysazen strom. Názory na prvního polistopadového prezidenta se různí. Nelze se tomu vůbec divit, ostatně i v jeho případě naprosto dokonale sedí myšlenka o tom, že „podle sebe soudím tebe“. A tak si při vyslovení jména našeho prvního polistopadového prezidenta někteří z nás vybaví snahu o svobodný život v pravdě, který se vztahuje k sobě samému, druhým lidem i univerzu. Jiné pak napadne vděčnost za to, že se tehdejšímu Československu podařilo dostat z vlivu někdejších sovětských okupantů a stalo se právoplatnou součástí vyspělé Evropy. A další jej zas v závislosti na svém naturelu označí za „alkoholika, děvkaře a škůdce naší země“.  

Za dokonalý příklad toho, jak někteří z nás oceňují výrazné osobnosti českého národa, může posloužit třeba Karel Čapek. Skvělý spisovatel a velký vlastenec v tom nejlepším smyslu slova se po abdikaci prezidenta Beneše stal nejviditelnějším symbolem první republiky. Ta však v té době bohužel kvapně spěla k zániku. S odstupem času na první republiku vzpomínáme jako na slavnou éru naší vlasti. Samozřejmě že i ona měla své velké problémy komplikované častými politickými šarvátkami. Každopádně ve srovnání s tím, co mělo přijít, na ni lze pohlížet skutečně jako na „zlaté časy“. Jenže mnozí lidé to v předvečer druhé světové války viděli jinak. Někteří se cítili zrazeni, jiní zase vnímali, že se změnou poměrů přichází „jejich čas“ a větřili šanci naplno uspokojit své nemalé ambice. Obě skupiny potřebovaly společného nepřítele. Za obětního beránka jim dokonale posloužil nebohý spisovatel, který navzdory podlomenému zdraví dělal do poslední chvíle, co mohl pro záchranu vlasti. Ostatně stejně jako jeho bratr Josef svoji domovinu neopustil ani navzdory nacistickému nebezpečí, jež ho přímo ohrožovalo.

Díky tomu se Karel Čapek na konci svého života stal adresátem velkého množství urážlivých anonymních dopisů a telefonátů, nejrůznější skrytí „hrdinové“ mu kameny vytloukali okna a v některých novinách vycházela řada nepokrytě jej očerňujících článků. On sám vše snášel trpělivě, neboť to nepovažoval za nic víc než „kapku v tom, čemu se říká proud doby“.

Václav Havel podobně jako třeba i Tomáš Garrigue Masaryk v tomto ohledu může mluvit o štěstí. Oba naši významní prezidenti totiž stihli zemřít dřív, než se „jejich svět“ zbortil. V obou případech byli bezprostředně po své smrti někdy možná až přehnaně glorifikováni, na druhou stranu s postupujícími roky se v souvislosti s nimi začaly objevovat stále kritičtější hlasy. Dle svého vkusu a zaměření nyní Havlovi jedni vyčítají, že posvětil bombardování bývalé Jugoslávie, další zase, že doporučil své milence, aby šla s jejich společným dítětem na potrat. Podobných výtek by se jistě dle hesla, „kdo chce bíti, hůl si vždy najde“, našlo velké množství.

Nic z toho nelze popřít. Na druhou stranu Václav Havel rozhodně nebyl v první řadě ani proutník se zástupem milenek, ani politik, který by cíleně a za všech okolností schvaloval válečné řešení jakýchkoliv konfliktů. Naopak byl to člověk, který si uvědomoval, že mír neohrožují zbraně jako takové, ale lidé, kteří jsou ochotni je použít. Zároveň se vždy snažil i jako politik žít v souladu se svým svědomím a jako jeden z mála byl ochotný přijmout i pro něj nepříjemnou pravdu. Ostatně bytostně byl přesvědčen o tom, že „nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím druhých“. Uvědomoval si přitom bolestně, že to, co bylo včera vnímáno jako neslušné, může se brzy začít omlouvat, aby se to později stalo zcela přirozené, a nakonec snad i vzorem slušnosti...

A právě takový Havel nás může inspirovat i v našich životech. Je tedy určitě jen dobře, že zrovna v Prostějově si můžeme nejen tyto jeho myšlenky, ale i celkově i jeho přístup ke světu a lidem připomínat pod nedávno zasazeným stromem Václava Havla.