Těžkou a zároveň skvělou sezónu prožívá prozatím mládežnický hokejový klub. Důvodů je více: klub se rozrůstá a například do kategorie mladších žáků přihlásil hned dvě družstva, obdobně jsou na tom i nižší ročníky. Co je ale nejdůležitější, že se hraje. „Další uzávěra by byla smrtící pro všechny sporty, nejen pro hokej,“ domnívá se Filip Smejkal, šéftrenér a také nový sportovní manažer SK Prostějov 1913. Ten má na starost nejen tým starších žáků, ale také práci s tréninky napříč kategoriemi. Patří tedy k lidem, kteří mají o dění v klubu největší přehled.

* Na úvod mírně negativně. Panovaly ohledně průběhu sezóny nějaké obavy? A pokud ano, potvrdily se?

„Obavy panovaly v tom, že se může opakovat loňský scénář, kdy nás v říjnu v podstatě zavřeli. Nehrály se soutěže, nemohlo se trénovat na ledě. Pak tam byly venkovní tréninky na ledě. To si myslím, že se ještě držíme nadstandardně, ani nejsou omezené zápasy. Co bylo nepříjemné, to je testování, očkování a podobné nepříjemnosti. Ale zvládlo se to, každý týden se děti otestovaly, do zápasu jsme byli nachystaní. Je hlavně pozitivní, že se mohlo pokračovat. Pokud by se to totiž zavřelo, bylo by to smrtící pro všechny sporty.“

* Chtělo se dětem po lockdownech zpět k hokeji?

„Bojuje se s určitými jedinci, zda je to baví, nebaví. K lockdownu je tu puberta, děcka mají spoustu jiných zájmů. Samozřejmě jsme nějaké problémy zaznamenali, ale myslím si, že je to celkem stabilizované. Kluci chodí a větší problém není.“

* Podle našich zkušeností po lockdownech a dálkové výuce spolu mladší ročníky komunikují ještě méně než dříve. Setkáváte se s tímto nešvarem?

„To myslím, že není jen záležitost lockdownu, ale je to zde delší dobu. A to kvůli Facebooku, Instagramu, komunikace se přenáší spíš na sociální sítě. Je to samozřejmě škoda, ale nese to s sebou tato doba a my se tomu musíme přizpůsobit. U nás i ze svazu se doporučuje komunikace skupinami, naučit se pracovat i s novými technologiemi. Během lockdownu jsme tedy takto mohli fungovat. S takovou komunikací si nemyslím, že je to dobře. Naštěstí se pořád najdou kluci, kteří vytváří aktivitu, srandy, přijdou na zimní stadion, komunikují spolu, vymýšlí hry, blbosti. Je potřeba, aby to zůstalo a vracelo se to ve větším počtu.“

* V létě jste vyrazili na sportovní soustředění do Jeseníků. Nebylo to ale zdaleka jen o drilu a tvrdé přípravě, že?

„To je pravda, nebylo to úplně jen o standardní dřině. Šlo o v podstatě takové zpestření pro kluky. My zároveň vidíme, jak kdo funguje v kolektivu, jak se v týmu tvoří parta. Měli jsme túru na Dlouhé Stráně. Letos jsme to zvládli ve vcelku rekordním čase oproti minulému roku, asi jsme to už měli nachozené. (úsměv) Areál je docela dobře vybavený, takže došlo na nejrůznější aktivity na trampolínách či gymnastických žíněnkách. Bylo tam zároveň hřiště na plážový volejbal, tak jsme hráli fotbal v písku.“

* Takže takový teambuilding…

„Ano. A tento rok se zadařilo i v tom, že některé zimní stadiony namrazily, jeli jsme tedy i do Šumperka na led.“

* Vzpomněl byste si na nějaký styl tréninku nebo cvičení z dob vašich dětských hokejových let, u kterého jste si řekl, že rozhodně takto své svěřence vést nechcete?

„Vzpomněl… Teď se o tom bavíme dost často, co bylo za nás a jaké je to teď. Nevím ale, jestli je správné to tak pořád posuzovat. Protože doba se opravdu posunula, dříve nebyly mobilní telefony, teď jsou. A je toho spousta. Spíš než se dívat na to, co bylo za nás, je lepší se přizpůsobit současnosti a najít správnou cestu. Zpět ale k otázce, asi mě odradilo nějaké direktivní nařízení něčeho ve stylu musíš něco udělat, nebo to bude špatně. Chyběla mi větší volnost. Je třeba nechat děti více samostatně rozhodovat, ne jim pořád jen něco nařizovat.“

* Která z kategorií, který z týmů vám dělá zatím největší radost?

„My se na to snažíme dívat jako na celek. Radost máme ale hlavně z těch nejmenších. Kluci, co se týká trenérského obsazení, fungují výborně. Dobře to zvládají druhé až čtvrté třídy, tedy ročníky z hokejových tříd. Tam to parádně funguje. Dorost je určitě velkým překvapením a dělá nám radost. Nicméně teď na něj samozřejmě trochu vytváříme tlak. Aby i ve druhé části hrál výborně a pomohl nám k tomu, abychom třeba příští rok hráli lepší soutěž.“

* Je tedy reálná, nebo dokonce pravděpodobná možnost, že by tým postoupil výše?

„Ono je to tak, že ze soutěží padá dvaasedmdesát týmů v celé republice. A příští rok se hraje jinak. Náš cíl je spíše se udržet v takové pozici, abychom hráli druhou nejvyšší soutěž v České republice.“

* Úspěchem nepochybně je, že má klub dokonce dva týmy v mladších žácích.

„Ano, to jsme rádi. Oba týmy fungují velice dobře. Je tam pár kluků, kteří přístup a tréninkovou morálku moc nemají, ale tak je to asi všude. Kluci skončili na třetím místě. Ale říkám, že ono to trochu zkresluje. Jejich výkony nebyly špatné, ba právě naopak. Spokojení jsme stejně tak se staršími žáky, i když v tabulce jsou až šestí.“

* Jak hodnotíte dosavadní fungování hokejových tříd?

„Jsem nesmírně spokojený. I proto, že nyní máme takové zázemí, jaké máme. V podstatě můžeme nabídnout servis, že se děti ani nemusí vrátit do školy, je zde o ně postaráno do nějakých čtyř pěti hodin odpoledne, poté si je vyzvednou rodiče a je to pro ně takový benefit. Dítě přijde ze školy a tady na zimáku stráví odpoledne. Chceme zázemí posouvat ještě dál, i třeba to, aby počet dětí v hokejové třídě byl co největší. Samozřejmě víme, že nikoho nutit nemůžeme. Ale rodiče by to měli chápat tak, že je to pro děti víc plus než mínus.“

* Klub má za sebou mikulášskou akci na ledě. Jak se podle vás podařila?

„Sami jsme byli překvapení, kolik v této době dorazilo dětí. Bylo fajn, že se rodiny nebály. Snažili jsme se o to, aby byl program víceméně volný. Děti si zabruslily, dostaly nějaké sladkosti, takže to splnilo účel. Jsem jen pro, aby za rok podobných akcí bylo více.“

* Sám jste byl na ledě v jednom kole. Vrátil jste se díky Mikuláši, andělovi a čertům do dětských let?

„(zasměje se) Určitě ano. Jen si nevybavuji, že bych jako dítě zažil někdy Mikuláše na ledě. Ale samozřejmě jsme zavzpomínali. Nicméně z pohledu trenéra na ledě, kde se pohybovalo zároveň hodně dětí, takže nějak je ukočírovat a zároveň zabavit, tak jsem je hlavně nechtěl zklamat.“

* Už více než rok a půl jste v roli šéftrenéra klubu. Jak se změnilo vaše vytížení?

„Šéftrenérem jsem se stal v době koronavirové, zavřené sezóny. Trávím samozřejmě na stadionu více času. Ne že by to bylo teď extrémně více než předtím, protože jsem docela blázen i tak. (úsměv) Ale určitě teď sleduji více dětí, i tím, že malý začal hrát hokej. Přehled mám tedy přes všechny mládežnické kategorie až po nejstarší. Mým úkolem a cílem ale je sjednotit klub, ať mají tréninky od přípravky po juniory hlavu a patu. Takže všechno sleduji a vyhodnocuji, trávím tedy na zimním stadionu skoro celé dny.“

* Stalo se vám už, že jste na stadionu rovnou přespal?

„Ne, to ne. (smích) To by mě asi manželka hnala. Možná taková situace někdy nastane. Zatím jsme tady ale spát nemusel.“

* Nedávno skončila základní část žákovských soutěží. Proběhla i nějaká oslava nebo třeba závěrečné hodnocení?

„My jsme spíše řešili, že atraktivita soutěže je taková nijaká kvůli tomu, že lepší čtyři týmy zůstanou nahoře a hrají s týmy z lepší skupiny. Nás v podstatě nechali dohrát soutěž s týmy, které nepostoupily. Místo toho, abychom jezdili do Havířova, Karviné, Orlové, tak budeme opět hrát se stejnými týmy. Což mně trochu vadí... Samotné hodnocení probíhá po každém utkání. Je to spíše o dlouhodobé práci.“

* Jakl funguje spolupráce s rodiči?

„To je ten nejtenčí led a největší třecí plocha. Pořád říkám, že pokud dítě do toho člověk vtáhne, není zlé a nevymýšlí ptákoviny. To naopak někdy dělají rodiče. Neunesou třeba, že někdo hraje míň nebo je na tom hůř, není tak dobrý jako jeho kamarád. Rodiče to jsou pak schopni řešit. Což ale není dobře, každý by se měl dívat nejdřív sám na sebe a snažit se pomoct. Musí zde být ale taky nějaká soudnost rodiče. Důležité zároveň je informovat se a vzdělávat. Pokud rodiče pochopí, co vlastně chceme dělat, mělo by to být jednodušší. Ale samozřejmě ne vždy přesvědčíte všechny.“

* Občas se objeví zprávy o tom, že někteří rodiče hned vidí ve svých dětech budoucího Jágra či Haška. Taky se s tím setkáváte?

„Mám s tím zkušenost a je to o tom, že ano, podporujme své děti, podporujme je přirozeně, pomozme jim, ale neubíjejme je ambiciózností. A hlavně je potřeba si uvědomit, že nic není ze dne na den, není to o tom, že dítě začne chodit do hokeje a dělat jen hokej, nebude naopak dělat jiný sport, nebude se jinak hýbat. My chceme vychovat sportovce. A pak z něj případně může být hokejista, když uvidíme, že mu to jde a má nějaký talent. Nechejme děti hýbat, rozhodovat je, podstatné je správně s nimi pracovat. V určité chvíli je pak na ně třeba naložit více práce a zodpovědnosti.“

 

Speciální příloha MLÁDEŽNICKÝ HOKEJ SK1913 byla součástí tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, dnes je v prodeji přímo v redakci