V období dovolených to vypadá, že se v turistu mění každý z nás. Často si však toto označení ovšem nezasloužíme. Pravým turistou se totiž člověk nestane při slunění na lehátku ani při sledováni pamětihodností z okna autobusu. Pro správného turistu nejsou cílem památky ani další atrakce. Nejdůležitější pro něj je vlastní cesta. Turista kráčí světem s očima dokořán a hlavou otevřenou. Turistou se tedy člověk nestává o prázdninách, turistou člověk buď je stále, nebo jím není vůbec. Příkladem takového pravého turisty byl nepochybně Karel Kotyza. Právě s ním jsme si před 10 lety povídali o jeho horolezeckých začátcích, lásce k toulkám po souši i po vodě. Stalo se tak bezprostředně poté, co si na prostějovské radnici převzal Cenu města Prostějova za rok 2013. Na toto povídání už bohužel nikdy nenavážeme, PaeDr. Karel Kotyza ve středu 20. prosince 2023 ve věku 85 let navždy opustil tento svět. Nyní jsme se rozhodli uveřejnit obsáhlý a deset loet starý rozhovor s tímto mužem. Jsme totiž přesvědčeni, že jeho odkaz a myšlenky jsou nadčasové a trvale platné.

 

* V současnosti kolem nás vidíme boom kondičního běhání. Na druhou stranu to vypadá, že chůze je spíše na ústupu. Čím myslíte, že to může být způsobeno?

„Možná, že pro mladé je chůze jako taková málo atraktivní, málo akční. Je však třeba si uvědomit, že chůze je vhodná pro všechny věkové kategorie. Mezi staršími se stále najde spousta jejích aktivních zastánců. Vždyť pro chůzi mluví všechny lékařské kapacity, které se shodují na tom, že jde o ten nejpřirozenější a nejzdravější pohyb pro člověka. Když k tomu ještě vyrazíte i s holemi, zapojíte snad všechny svaly a unavíte se méně, než když jdete bez nich. To je pak úplně ideální.”

 

* Členem turistického klubu jste se stal už ve svých devatenácti letech. Chůze vás přitahovala už od mládí?

„Já jsem začínal jako horolezec. Naši skupinu tehdy vedl vynikající sportovec Oldřich Řehulka. Původně závodil na kole, ale po těžkém úrazu se dal na pro něj méně nebezpečný sport, kterým bylo právě horolezectví. (úsměv) Olda kolem sebe seskupil kolem dvaceti mladých kluků. Společně jsme jezdili po Moravě a lezli po skalách. Na nich jsme cvičili horolezeckou techniku. Ale než jsme se ke skalám dostali, museli jsme jít kus lesem. Třeba na Velký Rabštejn se nejdříve dojelo vlakem a ke skále šlo pěšky lesem. Pod ní jsme pak přespali pod širákem či ve stanu. Druhý den jsme šli zase jinou cestou zpět k vlaku. Pak jsme se začali věnovat orientačním běhům a pohyb v přírodě se tak pro nás stal přirozenou součástí našich životů.”

* Kdy jste začali pořádat akce pro veřejnost?

„Asi v roce 1965 přišel Olda s tím, že uděláme první dálkový pochod v Prostějově. Jako první vymysleli trasu dlouhou sto kilometrů. A to jsme tedy dost přehnali. Start byl o půlnoci na hlavním nádraží v Prostějově, z něho se šlo do Vyškova a pak na Drahanskou vrchovinu. Většina kluků to ani nedošla. Patřil jsem mezi ně, něco mi luplo v koleně a byl konec. Ovšem akce se zúčastnili i výsadkáři z prostějovské posádky a ti celou cestu běželi! Celých sto kilometrů!! Myslím, že to uběhli za necelých dvanáct hodin, možná i míň. My jsme na to tehdy jen nevěřícně koukali. Nicméně jsme se poučili a tak dlouhý pochod už nikdy nedělali.”

* Předpokládám, že čím menší byly vzdálenosti, tím vyšší byl počet účastníků...

„Tak největší rozmach jsme zaznamenali, když jsme začali spolupracovat s domem dětí a mládeže. Tehdy tam pracovala paní Františka Zajíčková, zvaná Fanynka, což byla úžasná ženská. Ta nám pomohla, aby se našich akcí účastnili i žáci ze škol. Takže někdy v sedmdesátých letech jsme uspořádali pochod se startem v Ptenském Dvorku. Tehdy byl takový nával, že dráhy musely z Prostějova k vlaku připojit dalších pět vagónů a dvě parní lokomotivy. Vlak byl přesto úplně narvaný, pochodu se zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí. Jeho cíl pak byl vždy v tzv. ‚Pionýráku‘ na Vápenici. Jinak jsme každoročně pořádali dva velké turistické pochody. Jeden se jmenoval Drahanskou vrchovinou a druhý Hanácký šlapcuk.”

* Chůze vám však nestačila. Asi dvacet let jste pořádal prázdninové vodácké putování, kterého se zúčastnily stovky dětí. Jak to probíhalo?

„Vždycky jsme vzali tak dvanáct kánoí a jeli jsme na nějakou řeku. Bylo nás vždy něco přes dvacet, u řeky jsme postavili stany a tábořili. Jsem moc rád, že mezi dětmi, které prošly tímto putováním, se našly i takové, kterým voda učarovala na celý život. Patřil mezi ně například i několikanásobný mistr světa v raftingu Zbyněk Netopil. Právě na jedné z těchto akcí se poprvé chopil vesla. Jel tehdy uprostřed kánoe, protože neměl vůbec žádné zkušenosti. Ovšem na tom, že se z něj později stal takový machr, tak na tom už vskutku žádnou zásluhu nemám. To už bylo v něm samém.”

* Které řeky jste sjížděli?

„Jezdili jsme na Lužnici či Vltavě. Osobně jsem však měl vždy nejraději Ohři, která byla pro naše účely úplně ideální. Dalo se na ni vyrazit i s nováčky, přitom nehrozilo tak velké riziko, že budete muset neustále sušit všechny věci.”

* Jak se to stalo, že vám voda tak učarovala?

„Nevím, jisté je, že náš první výlet se zrovna moc nezdařil. Kamarád tehdy v Brně sehnal pramici. Byl ji však problém dostat do Jindřichova Hradce, kde jsme začínali. Čekali jsme na ni asi pět dní během nichž panovala velká vedra. Zrovna v momentě, kdy jsme ji dostali, tak začalo pršet. A celou dobu, co jsme byli na výletě, pršet nepřestalo. Přesto byla Nežárka i Lužnice, které jsme sjížděli, téměř na suchu. Proto jsme loď museli co chvíli přenášet. Navzdory tomu jsme kvůli dešti byli pořád strašně mokří a měli jsme kompletně promočené i všechny naše věci. Tehdy jsme na ně neměli ani igelitové pytle, tak si to dovedete představit. Ani tohle mě však neodradilo a do jižních Čech jsem se ještě mnohokrát vrátil.”

* Co se týče vodáctví, tak jste patřil k jeho průkopníkům v Prostějově. Je někdo, kdo dokázal na vaši práci navázat?

„Jsem moc rád, že ano. U nás v klubu máme oddíl vodní turistiky, který vede Mirek Hanák. Je to jediný organizovaný oddíl svého druhu v celém Olomouckém kraji! Lidé s ním jezdí hodně do zahraničí například do Rakouska či Polska. Mezi jejich oblíbené řeky patří Dunajec, který teče na hranicích Polska a Slovenska.”

* Turistika se stala vaším osudem. Mohl jste v ní spojit vaše záliby ve sportu, zeměpisu i historii. Co se vám osobně vybaví, když se řekne turistika?

„Máte pravdu. Turistika má dvě složky. Jedna z nich je vysloveně sportovní. Díky tomu má blahodárný vliv na vaše zdraví a kondici. Jako důkaz může sloužit jedna z našich členek, které je dvaosmdesát let a přesto s námi ujde celých patnáct kilometrů. Přitom ujít třeba deset kilometrů v terénu je pro starší lidi už solidní sportovní výkon. Ale to není vše. Turistika má i složku vlastivědnou, která vede k poznávání našeho okolí i světa kolem nás. Když někam jdeme, tak se snažím o té krajině něco zjistit a pak i předat ostatním. To byl často můj úkol, ostatně jako učitel zeměpisu jsem k němu byl přímo vyškolený.”

* Kam byste doporučil v našem okolí zajít?

„V současné době je asi nejvyhledávanější turistickou atrakcí u nás Kosíř. Obzvláště poté, co se na jeho vrcholu otevřela rozhledna. Ovšem Kosíř to není pouze jeho vrchol. Je to skutečně velmi zajímavý, až tajemný kopec. Někdy ve třicátých letech o něm profesor gymnázia Simon napsal průvodce. A právě v něm uvedl, že se jedná o sopku. Tenhle mýtus se neuvěřitelným způsobem ujal. Dodnes se najdou paní učitelky, které dětem vykládají, že Kosíř je sopka a nechtějí si to za žádnou cenu nechat rozmluvit.”

* Čím fascinuje konkrétně vás?

„Určitě je skvělé, že kolem něj je spousta dalších atraktivních míst jako Čechy pod Kosířem se dvěma muzei a krásným zámeckým parkem, či lázně Slatinice, kde se po toulkách přírodou dá perfektně odpočívat. Ale zajímavé je, jak je Kosíř opředen spoustou mýtů. Třeba kousek pod vrcholem stával dvorec, který se jmenoval Gabrielov. Nyní z něj zůstalo už jen sklepení. A k němu se vztahuje taková fáma, že se ve skutečnosti jedná o podzemní chodbu, která vede až do Čech pod Kosířem. Podle mě je to nesmysl. Vybudovat tak dlouhou chodbu by bylo nesmírně nákladné. Na to mi ale jeden člověk říkal: ‚No a co! My v Kostelci tomu všichni věříme!‘ Nevyvracím jim to.”

* Je něco, co jste při svých toulkách sám objevil?

„Za těch šedesát let jsem prošel spoustu cest. Ale stále mám co objevovat! Jsou tady třeba dvě zříceniny hradů, které jsem dlouhá léta hledal. Tou první byl Ježův hrad, který se nachází nedaleko za Hamrami směrem na Stínavu. Z tohoto hradu už toho dnes mnoho nezůstalo, přesto mě velice zajímalo, kde přesně stával. Nakonec se nám podařilo najít takový příkop, který zde byl vykopaný. Podobným způsobem jsme hledali hrad, který se jmenuje Plankenberg. Nachází se nedaleko Nectavy. Nyní už k němu vede modrá značka, která dále míří do Biskupic a Jaroměřic. Tyto hrady sice byly na mapách, ale byly na nich zakresleny špatně. Přesto se nám je podařilo objevit, což pro mě bylo dobrodružství.”

* Objevit něco nového je dnes už těžké...

„Ale není to nemožné! Když třeba jdete z Kosíře směrem na Lhotu a pokračujete dále dolů po zelené, tak narazíte na údolíčko, kde stával hrad. Dodnes se neví, jak se tento hrad jmenoval, kdo ho postavil a kdo v něm žil. Nebyl totiž nikdy zapsán do zemských desek. Zjistil jsem to tak, že mi to říkal jeden olomoucký archeolog, který ho objevil a bezpečně poznal, že jde o někdejší lidské sídlo.”

* Objevovat něco takového může být opravdu dobrodružství. V této souvislosti se mluví třeba o zaniklých obcích...

„Tak třeba na Prostějovsku je několik desítek zaniklých vesnic. To nemusíme z Prostějova chodit ani daleko, třeba už na Záhoří byly Stětice a ještě další obce. Když tam přijdete nyní, nenajdete nic. Jen si můžete představovat, že tady kdysi žili lidé, kteří se tu narodili, měli zde svá políčka i dobytek, konečně i hřbitůvek. A dnes už tam není vůbec nic, jen tam šumí les. Z toho jde až mráz po zádech...“

 

 

*        narodil se 30. července 1938 v Prostějově, kde žil celý svůj život

*        vystudoval strojní průmyslovku, na které maturoval v roce 1959. Po vojně coby učitel nastoupil na školu v Brodku u Konice, kde působil čtyři roky. Následně 25 let učil na ZŠ na Skálově náměstí. Svoji pracovní kariéru zakončil jako ředitel školy v Přemyslovicích

*        do důchodu odešel v roce 1999, následně ještě na malý úvazek učil například na Cyrilometodějském gymnáziu

*        byl ženatý, s manželkou Ludmilou měl tři děti – syna Pavla (48), dcery Hanu (44) a Evu (41)

*        kromě geografie a turistiky patřily k jeho zálibám také literatura a historie

*        zajímavost: Karel Kotyza byl skvělý vypravěč. Na Štědrý den při večeři pravidelně vyprávěl historku o svém dědečkovi, který pocházel z Drysic a nikdy nejedl ryby. Když jej pozval k večeři na Štědrý den jeho bratr, který se stal opatem kláštera benediktinů v Rajhradě, nevěděl, jak se ryba jí. Kostičky proto pokousal, protože mu připadalo nevhodné, aby se v této společnosti zabýval tím, že bude kosti z ryby nějak vyndávat. Stejně jako on sám i jeho dědeček pracoval neúnavně až do svých 84 let, kdy zemřel.