Krátce před Vánoci do olomoucké fakultní nemocnice dorazilo šest tisíc dávek vakcíny od společnosti Pfizer, která je určená pro děti od 5 do 11 let. Jak se dalo přepokládat, zájem o očkování byl mizivý. Svoji roli v tom mohl sehrát předvánoční čas, nedostatek informací, ale v první řadě nepochybně převládající skepse k nezbytnosti děti očkovat.

Každý si to samozřejmě musí vyhodnotit sám. I po téměř dvou letech s covidem to vypadá, že pro děti představuje větší riziko to, že je přizabijí jejich vlastní rodiče než právě tato nemoc. Rovněž nelze pochybovat o tom, že i naočkované dítě může infekci přenášet. Argumentem pro očkování je snad rychlejší průběh nemoci a tím i zkrácení času, kdy jedinec může virem nakazit rodinu a spolužáky.

Jenže je to opravdu potřeba? Drtivá většina rodičů si myslí, že ne. Zcela nerozhodnutí rodiče se pak mohou obrátit na své potomky. Zeptal jsem se tedy svého osmiletého syna, zda by si nechtěl zpestřit vánoční čas očkováním v nemocnici. Jednu injekci by dostal pod stromeček, druhou na Tři krále a třetí třeba na Velikonoce. „Asi raději ne,“ reagoval s výrazem chlapce, který už opravdu nikdy zlobit nebude.

Nepochybně stále platí, že očkování je jediný rozumný a relativně účinný nástroj, jak se s celou otravnou covidovou epidemií vypořádat. Na druhou stranu se nikomu nepodařilo vysvětlit, proč je důležité očkovat právě děti, u nichž je hospitalizace v nemocnici v souvislosti s covidem asi stejně pravděpodobná jako to, že se stanou kosmonauty. 

Přesto může mít očkování jeden veskrze pozitivní efekt. Společná diskuse na toto téma vede spolehlivě k nastolení předvánočního klidu a rodinné pohody. Ostatně když má Mikuláš svého čerta i s jeho pytlem, proč by už příští rok nemohla Ježíška doprovázet třeba Marie s injekční stříkačkou?