Znalci střeleckého sportu ji znají jako úspěšnou sportovkyni, reprezentantku, trenérku, členku Českého klubu olympioniků a rovněž prostějovské sportovní síně slávy, ale také jako manželku olympijského medailisty střelce Otokara Hořínka. Večerník měl během jednoho odpoledne šanci poznat i jako vitální, vtipnou ženu, která má mimořádnou paměť, reálný pohled na svět, nebojí se říct svůj názor a ráda by ještě předala své myšlenky těm mladším. Naděžda Hořínková Reagovala na všechny položené otázky s nadšením a žádným odpovědím se nebránila. Važme si takových osobností a pojďme se na konci roku začíst do myšlenek dámy, která 26. října oslavila velké jubileum devadesát let.

* Jak se díváte na současnost z pohledu devadesátnice?

„Raději se mě na to moc neptejte. Budu diplomatkou a odpovím tak, že jsem se se současnou dobou musela smířit a smířila, i když se vnitřně trápím. A to je horší než zlomená ruka. Jsem již třiasedmdesát let věrná jedné politické straně a tak nějak se za to nestydím a současnost sleduji spíše raději zpovzdálí. Mou velkou radostí je ovšem rodina, která je teď již velmi rozvětvená, například jsem desetinásobnou prababičkou. Sama jsem byla jedináčkem, ale nerozmazleným. (úsměv) Podle mě jsou dobré vztahy v rodině základem pro dobré fungování celého státu.“

* Jste prostějovskou rodačkou, jak vidíte naše město?

„Prostějov je nejkrásnější město, které znám a nemohla bych žít jinde. Připadá mi, že jsme zde tak nějak velká rodina, a tak i dnes ocením, že se zde dokážou lidé na sebe usmát a pozdravit. Ráda vzpomínám na svou docházku do školky a základní školy na Husově náměstí, mám ovšem i smutnou vzpomínku na vymlácená okna našeho domu při bombardování na konci války. Měla jsem i štěstí v neštěstí, jelikož před krytem, kde jsme byli schováni, jsme nalezli nevybuchlou pumu. Vzpomínám ráda i na to, že hned v patnácti letech, po absolvování měšťanky, jsem nastoupila do Agrostroje jako úřednice, pak jsem pracovala i v Mechanice, v práci jsem potkala spoustu zajímavých lidí, v pracovním úsilí mě zastavily až zdravotní problémy v šedesáti letech.“

* Kdy jste se potkala se svým manželem?

„Bylo mi šestnáct, jemu sedmnáct, v roce 1950 jsme se vzali. S úsměvem vzpomínám na to, že nedošlo na žádnou žádost o ruku, bylo mi to kategoricky oznámeno ve stylu, jdu na vojnu, tak se předtím vezmeme.“