Dobrý podvečer, dnes je čtvrtek 18.7.2019
svátek slaví Drahomíra,
zítra Čeněk
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Kdo by to neznal... Bímovy grafiky zavádějí milovníky výtvarného umění do barevných domácích či exotických krajin, na venkovské plovárny, do oprýskaných maloměstských dvorků, k ohradám, na městskou periferii i do opuštěných zákoutí. Autor vystavuje malebné obrázky tenisových kurtů, golfových hřišť či světa automobilismu. V jeho téměř nostalgicky laděných a úsměvně poetických dílech chybějí lidské postavy, přesto se zdá, jako by právě odešly.

A co víc, Tomáš Bím k Prostějovu patří. „Poznal jsem tady věci, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Vždycky se mi zdálo, že se tu nějak rychleji žije... Je to ale i tím, že v Prostějově je spousta pracovitých a milých lidí,“ říká malíř, jehož grafiky provázejí prostějovský turnaj skoro celých dvacet let. „Přiznám se, tehdy jsem nebyl schopen posoudit, kam Prostějov tenisově patří, mně totiž přirostla k srdci Štvanice. Ale už při prvních prodloužených večerech s partou kolem Mirka Černoška a při sklence Jack Danielse mi bylo jasné, že to jsou obrovští nadšenci. A navíc - což se v téhle branži často nestává - našel jsem mezi nimi i několik milovníků umění,“ vzpomíná Tomáš Bím často a s oblibou na začátek vzájemné spolupráce. Několikrát v Prostějově vystavoval, velký ohlas měla výstava Svět kolem nás, která přibližovala Skupinu 42. Byli v ní zastoupeni mimo jiné Kamil Lhoták, František Gross, Jan Kotík, František Hudeček, Bohumír Matal. Od pátku máte příležitost vidět jeho díla opět a to v Galerii N7. Tomáš Bím se dostal do opravdu velice vznešené společnosti. Jeho obrazy už desítky let nabízejí cestu do světa pohody. „Každý by měl snít svůj sen,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro speciální přílohu PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku.

Všechno začalo v roce 1994, kdy jste dostal nabídku, aby vaše litografie výtvarně provázely prostějovský tenisový Czech Open...

„Pamatuji si, jak jsem byl před léty onou nabídkou potěšen. Sice jsem tehdy nevěděl, o jaký klub jde, ale od začátku mě ten námět lákal. S tenisem a jeho zákoutími jsem na staré Štvanici prožil hodně nádherných chvil, na které se prostě nedá zapomenout. V Prostějově jsem pak poznal pracovité tenisové nadšence v čele s vynikajícím parťákem a kamarádem Mirkem Černoškem. Viděl jsem tam hrát Martinu Hingisovou, ale poznal jsem tam i Honzu Kukala, nejen dokonalého tenisového fachmana, ale i znalce umění. Když jsem se začas dozvěděl, že on byl spolu s prostějovským klubem hlavním organizátorem výstavy plakátů Alfonse Muchy, že na vernisáž přes oceán přiletěl i Ivan Lendl, tak jsem se jejich snahám opravdu poklonil. Byl jsem rád, že si v Prostějově uvědomili, že kumšt ke sportu patří, a moc si jich za to vážím. Samozřejmě mě těší, že v prostějovském tenisovém hotelu visí nejen mé grafiky, ale i obraz, a jsem rád, že je můj pohled na tenis provází při jejich každodenním sportovním snažení.

Jaká byla první setkání?

19 dilo_bim

„Upřímná a hned od počátku přátelská. S Mirkem Černoškem a Frantou Mackem jsme se seznámili už v Praze. Když jsem přijel do Prostějova, hned jsem poznal, že jsem mezi svými. Musím ale podotknout, že jsem proti nim byl z trochu jiného těsta. Zatímco oni byli nadšeni nejprudším servisem a nekonečnými výměnami, já hledal v tenise i připomenutí minulých časů. Když se procházím jejich krásným areálem a přivřu oči, tak v duchu vidím sváteční tenisty, kteří na Štvanici hrávali po ránu jen a jen pro radost.“

Zdá se, že na starou Štvanici nemůžete zapomenout...

„Už asi nikde na světě nemohu zažít nádherná štvanická rána, kdy jsme z baru vycházeli do čerstvě narozených dnů a předstírali pevnost mladických kroků...(úsměv) A když se v tichu procházím prostějovským areálem, vzpomínám na ten nádherný štvanický čas, uslyším najednou tupou prašnou ránu. Ne, to neservíroval žádný tenisový gigant, jen z velké dálky zazněla ozvěna bourání staré dobré Štvanice. Když tehdy porazili starou dřevěnou klubovnu, umřel pro mě tenis. Ten druhý, který se narodil - třeba i v Prostějově - je jiný. Nechodí v něm pánové v dlouhých bílých kalhotách, nepřiznávají si navzájem auty a zdvořile se nezdraví... (smutně pokrčí rameny)“

Proč zrovna Štvanice?

„Někdy jsem měl pocit, že na staré Štvanici se jako by zastavil čas. Měl jsem ateliér blízko areálu, a když jsem šel v noci domů, tak dvorce měly až démonickou barvu. Všude kolem bylo zvláštní ticho. Přitom jen kousek odtud žila Praha naplno, ale tam bylo slyšet pouze údery míčků, struny raket a někdy výkřik marnosti nadšeného tenisového rekreanta, když se mu něco nepodařilo. Byl to opravdu ostrov v miliónovém městě. Musím se ale přiznat, že jsem ještě předtím strávil hodně času na štvanické plovárně. Odtud jsou mé první obrazy.“

19 dilo_bim1Někdo se nyní může zeptat - proč jste nechodil na fotbalové stadiony?

„Tenis mě lákal i tím, že měl dříve příchuť určité uzavřenosti. Já ale nechodil na žádný sport, třebaže jsem jako kluk hodně sportoval. Maminka ze mě chtěla mít volejbalistu, volejbal jsem hrál na Spartě, pak jsem běhal za Slávii v Edenu, potom přišly mé vodácké roky, jezdil jsem na kajaku. Děda byl Podskalák, a tak jsme měli k vodě blízko. Když jsem ale nastoupil na odborné polygrafické učiliště a přišel do jiného prostředí, se sportem byl konec. Začali jsme si hrát na umělce, ale to už je jiný příběh... Navíc se mi zdálo, že ten sport, který jsem se snažil dříve dělat já, měl úplně jiného ducha, než ke kterému jsem začal tíhnout. Potvrdil jsem si to konečně i později. Maminka mé ženy pracovala na zimním stadionu na Štvanici, tam byly k vidění nesplněné sny rodičů –  děti v polospánku trénovaly v pět ráno, protože jejich tátové a mámy z nich chtěli mít mistry světa. V tenisu to asi někdy bylo podobné, ale přece jen se vše odehrávalo v jiné atmosféře a v jiných kulisách. Táta Navrátil si za sebe na motorku posadil Martinu, přivázal ji páskem a jeli na turnaj. Samozřejmě i on se musel strašně obětovat, ale tehdy ten tenis byl tak trošku stranou. Lidi chtěli vidět mistry světa v hokeji a vítězit fotbalisty. Těm fandila veřejnost...(úsměv)“

Co pro vás znamenala Štvanice a její tenis?

„Zaprvé stipendium na obraz Štvanice od tehdejšího Svazu výtvarných umělců - a to jsem nebyl členem - jednalo se o tři tisíce korun, v roce 1979 to byly pro mě závratné peníze a nakonec ho koupilo tehdejší Ministerstvo kultury. Pak se mi to podařilo ještě v roce 1985 na výstavě U Hybernů Vyznání životu a míru, kde vystavili můj velký obraz Bourání kolotoče. Visel hned vedle Jirky Andrleho, do Jízdárny se už ale nedostal. Štvanice? Vždycky mě přitahovala její atmosféra, ta mě nutila, abych se tam vracel. Tenis pak do všeho zákonitě vstoupil. Mnozí z těch, kteří se chodili na plovárnu opalovat či hrát nohejbal, se pak zastavili ve štvanické klubovně a jinde jsem nemohl skončit ani já. To už byla éra Kodeše a dalších velkých hráčů, ale musím se přiznat, že mě vždycky více přitahovali ti bezejmenní, ze kterých jasně vyzařovala tenisová radost.. Vím, pot, dřina a slzy k velkému tenisu patří, ale já v něm hledal vždycky spíše pohodu, džentlmeny, kteří se za tvrdý úder spíše omluví, než aby se z něj radovali. Samozřejmě bylo a je to všechno jinak, ale takový byl prostě můj pohled na tenisový svět. Spíše hledání klidu a pohody. Dneska se tomu sice říká relaxace, dříve mi to připadalo jako útěk z určité kancelářské šedi, ale nakonec - to rekreační hraní je úplně stejné. Záleží na tom, co si kdo od tenisu slibuje. I na té nejnižší úrovni se ale můžete rvát, a nejen v tenise. A pak se mi na všem nejvíce líbily ty konce. Když si lidé sedli, dali si dobrou kávu, panáka... Samozřejmě si pořád připomínali, že udělali něco pro své zdraví, ale mám dojem, že je nejvíce uzdravovala ta pohoda.“

Pojďme k vašemu odvětví. Kdo vás přivedl k malbě?

„Na začátku bych chtěl říct, že jsem měl vynikající rodiče, dali mi volnost. Dětství jsem prožil na Karláku, ten ale vypadal úplně jinak. Ke kumštu mě vedl otec a jeho přátelé, odmalička jsem měl vztah k umění, otec sbíral obrazy, grafiku a tisky. Jako kluk jsem se seznámil se spoustou umělců, chodil jsem s tátou na výstavy. Byl hrozně pracovitý, konečně živnostníci tenkrát takoví být museli, a nakonec skončil v ateliérech Jiřího Trnky. Napřed ale měl firmu na umělecké osvětlení, v ní dva výtvarníky, a navíc v krámě prodávala maminka, kterou si pak tatínek vzal. Podle svých možností kupoval tatínek obrazy, ale hlavně jsme doma měli obrovskou knihovnu. Už tehdy mě chytly výpravné ilustrace a moc jsem chtěl malovat. Když pak tátovi sebrali krám, tak maminka šla dělat uklízečku do Army a táta do Rustonky na koleje. Stejně ale nakonec skončil u filmu a tam se setkal s Trnkou. I on byl totiž dříve jeho zákazníkem... Chodil jsem za tátou do ateliérů, poznával zajímavé lidi a hlavně neopakovatelnou volnost kumštu. Tehdy jsem si ale moc nepřipouštěl, že je to především obrovská práce. Když mě pak nevzali na grafickou školu, Trnka mu doporučil, ať jdu na polygrafické učiliště. I tam jsem zažil fantastickou dobu. Šedesátá léta měla navíc neopakovatelnou atmosféru, ze které čerpám dodnes. Film, divadlo, výtvarné umění, hudba, literatura... Všechno mělo obrovskou volnost.“

Přestože jste se vyučil tiskařem, pracoval jste takzvaně na „volné noze“...

„Nejdůležitější bylo sehnat razítko do občanky, aby tam bylo napsáno - svobodné povolání. Víte, ono to dnes mnoha lidem nic neřekne, žádná tahle razítka k životu nepotřebujeme, tehdy však byla rozhodující. Pak už jste prostě mohli tapetovat, natírat, lepit fotky, pracovat na veletrzích, rozkreslovat obrovské výstavní nápisy a hesla, dostali jste práci na veletrzích jako například na Floře Olomouc, Zemi živitelce, Módě Liberec a na mnoha dalších. Začal jsem pracovat u tehdejšího podniku Sportpropag (mimo jiné jako současný pan prezident - pozn.red.), tapetoval jsem, maloval písmena, nic jiného mi nezbývalo. Maloval jsem reklamy, transparenty, ale stále jsem věřil, že se jednou dostanu k tomu svému. A kdyby se u tehdejších výstav FLORA Olomouc dělaly dlouhé titulky jako teď u slavných amerických bijáků, tak by někde úplně vzadu bylo napsáno - lepení tapet a malování písmen: Tomáš Bím... (směje se) V téhle branži jsem byl dobrých deset let a musím přiznat, že jsem se tam taky hodně naučil. Ke konci už bylo dost firem, kterým jsem dělal grafické návrhy výstavních stánků či reklam. Byl o nás zájem, proti tehdejším státním podnikům a výrobním družstvům jsme dělali mnohem rychleji. A tak nás stále přemlouvali, abychom dělali pod jejich hlavičkou… Samozřejmě jsme také museli odevzdávat desátky. Dobrá práce, dobrý výdělek, větší desátek. Dělá se to ještě dnes, nic nového... A pak - jako vyučený tiskař jsem také dokonale poznal filozofii barev a to mi pak určitě pomohlo při mých prvních litografiích. A když jsem cítil, že bych se mohl svým malováním živit, šel jsem svou cestou.“

Vaše obrazy a grafiky z tenisového prostředí přinášejí dokonalou atmosféru tiché pohody, byť je jasné, že tenis má v sobě i hodně dravosti...

„Já to vždycky takhle viděl, ale je mi jasné, že to bez síly nejde, že se ten druhý musí srazit na kolena, aby jeden mohl vyhrát. Jde navíc o velké peníze, slávu, vidí to celý svět. Už jsem ale řekl, není to jen v tenise, poslední léta tuhle filozofii dravosti obnažily úplně do naha. Takhle to prostě je. Ale myslím si, že si můžeme v téhle dravé době dovolit ten přepych a vybírat si z tenisu především jeho pohodu. Nedávno jsem viděl nádherný film o tenisové historii, dlouhé sukně, dlouhé kalhoty, žádné moderní rakety a tvrdé servisy. V hledišti galantní obecenstvo, musela to být nádherná doba. A věřte, je stále hodně lidí, kterým se tenhle pohled na tenis líbí. Kdybych se díval na svět tenisu dnešníma očima, tak bych musel malovat obrazy jako Rittstein - rozpolcené osobnosti, figury s dlouhýma nataženýma rukama, strhané grimasy. Ve velkém sportu moc pohody není...“

Vyniknout ve sportu i v kumštu chce jistě velké odříkání, i když určitě v jiných rovinách.

„Všude dneska slyšíte, co všechno musí prvotřídní sportovec pro úspěch obětovat, že se mu věnuje čtyřiadvacet hodin denně. Samozřejmě někdy se dá i kumšt vydřít, ale v umění máte pořád šanci hledat, vzít gumu a namalovat to jinak, v tenise či jiném sportu ne. Tam se jednou rozhodnete, že to zahrajete právě takhle, a není návratu. Mám rád ten pocit, když si hraji s námětem, když hledám jeho nejlepší vyjádření. Je to taky někdy utrpení, ale myslím si, že tohle mé snažení je přece jen jiné než trápení těch, kteří hrají nekonečné maratóny na antuce. Já mám navíc možnost položit tužku či štětec a jít na panáka, oni ne. Neříkám, že nechci vyhrávat, chci, ale já jdu po jiných pěšinách než sportovci.“

Ve vašich obrazech je častým motivem voda. Máte k ní nějaký specifický vztah?

„Vodu miluji, i když jsem poznal, že je horší než oheň. Jeden z prvních ateliérů jsem měl v Novomlýnské ulici na Starém Městě pražském asi sto metů od Vltavy, také v Českém Krumlově jen padesát metrů od Vltavy a v Letech u Prahy, kde bydlím, nám zahrada končí u Berounky. Tak co bych si víc mohl přát? U vody je krásně, ale nesmíte jí mít dva a půl metru v baráku. I tuhle spoušť jsem už vodě odpustil, i když mi vzala všechnu grafiku do roku 2002...“

Kam jste tehdy odvezl své obrazy?

„Nikam, nestěhoval jsem nic, ani do patra. Místní mi tvrdili, že až k nám voda nepřijde, nikdy tady prý nebyla. A když ano, tak maximálně třicet čísel, že maximálně budu ťapkat ve vodě. Takže tady všechno zůstalo. Ve finále jsem měl v baráku dva metry vody. Grafiky, fotografie, knihy a veškerý archiv zmizely. Obrazy se daly vyčistit, opravit, protože byly většinou akrylové. Hlavně byly jinde, tady dole v ateliéru byla především grafika. Obrazy se tedy tolik neponičily. Ale jak jsem řekl – grafika, fotografie, knihy do roku 2002 a kompletní archiv, to prostě zmizelo. Těžko se mi o té době hovoří, a když si někdo přijde pro starší grafiku, tak říkám, že je v Hamburku. Mnozí si myslí, že tam mám výstavu... (hořčí úsměv) Kamarádi mi sice říkají, že mé grafiky nyní stoupnou hodně v ceně, ale to je slabá útěcha. Dobře vím, že některé věci i pocity se prostě nedají zopakovat. A atmosféra, ve které jsem grafiky dělal, se už nikdy nevrátí. Voda mi vzala kus života, konec, nechci se o tom dál bavit.“

Považujete reklamu za umění?

„Ano. Když se podíváte do minulosti, tak v ní najdete hodně lidí, kteří to dokázali. Řeknu jen tři jména - Henri de Toulouse-Lautrec, jehož reklamní dámy z roku 1893 jsou vystaveny v Muzeu moderního umění v New Yorku, plakáty Alfonse Muchy snad nemusím připomínat a třetí jméno je Andy Warhol. Ano, to byl galakumšt.“

Svého času byl velmi kritizován Jiří Suchý za to, že své jméno a tvář „klasika“ propůjčil reklamě na prací prášek. Co vy soudíte o reklamě? Smí se umělec, jak někteří říkají, „zpronevěřit“ svému poslání?

„Na tu reklamu si už skoro nikdo nepamatuje, je to už hodně dávno, co se vysílala. Na začátku bych chtěl říct, že si pana Suchého strašně vážím, zapsal se do duší nás, tehdy mladých, jako nikdo. Jeho Pramínek vlasů či Klokočí už bude v nás všech do skonání světa. A jeho reklama? Podívejte se do historie světového filmu a najdete tam herce, kteří děkovali Pánu Bohu při přebírání Oscara a na kontě měli více peněz za propagaci kečupů a omáček než za hlavní či vedlejší roli ve vyznamenaném filmu. Kdyby nebylo Rudolfů II., Medicejských a všelijakých dalších mecenášů, nemělo by v mnohých světových obrazárnách co viset. Navíc Jiří Suchý dal vydělané peníze do svého filmu, který si mohl natočit tak, že mu do toho nikdo nemluvil. I o mně mnozí utrousili, že mé grafiky či obrazy jsou někdy až moc líbivé, že nadbíhají komerci, ale závistivce moc neposlouchám... Když jsem byl v Paříži, tak jsem se potkal s malířem, který neprodával, a tak chodil mýt nádobí, aby měl na barvy. Jeho nikdo neznal, nenabídl mu štěk v reklamě, a tak musel každý večer ke škopku. Pan Suchý je ale třída, a proto dostal tuhle velkorysou nabídku. Vzal ji, aby měl na svůj film. A navíc - na reklamu pana Suchého a jím propagovaný prací prášek si začas nikdo nevzpomene, ale jeho Jonáš tu bude s námi pořád.“

Stále se diskutuje na téma kultura a tržní ekonomika...

„Já tyhle debaty nemám moc rád. Co je to vlastně kumšt? Neustálý boj o lidské vědomí. Vždycky jsem chtěl dělat lidem radost a věřím, že hlavně kvůli tomu si kupují mé obrazy a grafiky. Chtějí je proto, že se na ně budou dívat celý život. I když budou umírat nebo jim bude utíkat žena. Musíte být prostě dobrý, aby si vás někdo chtěl koupit, musíte hrát takové divadlo, aby bylo plno a stály se fronty na lístky. Je sice pravda, že některé kulturní stánky se bez státní podpory jen těžko obejdou, ale neměl by to být recept na přežití. Na druhé straně si připomeňme, že bez některých velkých firem by se neuskutečnily prestižní výstavy, festivaly či rockové koncerty. A nezapomínejme, že v halách největších tabákových firem viselo poprvé tehdy odmítané nové mladé umění. Kdyby u nás opravdu fungovala vyspělá tržní ekonomika a s ní spojená daňová pravidla, tak by navíc stát nemusel tolik sahat do kasy.“

A co vaše cesty?

„Vždycky jsem věděl, že musím do Paříže. To město každého poznamená a kdo to má v sobě, tak toho ta nádherná atmosféra doslova poleje živou vodou. A vůbec nyní nejde jen o cestu po schodech nahoru k Sacré-Coeur, abyste se pak procházeli uličkami Montmartru...  Když jsem přijel poprvé do Paříže, měl jsem z ní takový zvláštní pocit. Moc jsem o tom městě předtím četl a prohlédl si nespočet obrazových publikací a najednou jsem cítil, jako bych v tom městě několikrát byl, že jsem třeba už seděl v kavárně v Saint-Germain, kde pobýval Tristan Tzara, zakladatel dadaismu, který měl bořit úplně všechno a postavit kumšt naruby. I já jsem takhle mockrát přemýšlel... Možná, že jsem byl v Paříži dost pozdě, ale na druhé straně jsem to všechno zažíval už v jiné době, svobodně. Nebyl problém sedět na Montmartru do rána, popíjet syté červené a čekat na východ slunce. Pak třeba klopýtavě jít dolů od katedrály Sacré-Coeur, překračovat spící tuláky a opravdu polykat zvláštní atmosféru, která se nedá zažít nikde jinde. Bylo nádherné projít se po bulváru Clichy a vzpomenout si na ´Tiché dny v Clichy´ od Henry Millera. Bez problémů jsem si koupil lístek do Olympie, už ani nevím, kdo tam tehdy vstupoval, ale já v duchu slyšel Edith Piaf, jejíž desky jsem jako mladý kluk tak rád poslouchal. A co takový Johnny Hallyday? Ten srovnal Olympii málem do třísek...  Všechny velké věci se opravdu tvoří v bolestech a ani ti kumštýři to v Paříži neměli  jednoduché... Jedno jsem jim ale vždycky záviděl - žili ve městě, které vás doslova nese na oblacích. V Londýně jsem byl dřív, v pětaosmdesátém, to bylo spíše smutné, protože jsem neměl dost peněz. Nemám rád, když sedíte v pivnici a bojíte se dopít pivo jen proto, že na další už nemáte... Byl jsem tam ale tehdy s výtvarníky, vedl nás profesor Dvořák, ten sice připravil nádherné návštěvy galerií, ale když nejste v pohodě, tak vás mnohdy ani sebekrásnější kumšt neosloví... Ale já se snažil všechno oběhnout, byly tam k vidění zajímavé věci, ke kterým jsem se u nás nemohl dostat. Devatenácté století jsme ale měli v našich obrazárnách lepší...  A pak mě nadchla londýnská architektura, spojení starého s novým, jako by tam nic nebourali a jen hledali možnost, jak dát všemu nádherný ústrojný řád.“

A co New York?

„Tohle město nepředstavitelně miluju, žije čtyřiadvacet hodin denně, a když jste tam, tak ve vteřině poznáte, že se nikdy neubírá ke spánku a taky se nemusí probouzet. Byl jsem tam také s Mirkem Černoškem, rozumí kumštu, rád chodí na výstavy, s ním je pohoda. New York - to je neustále vzrušení, rození a umírání, hledání nového. Zdálo se mi, že mě hektičnost toho města úplně pohltila, že něco nestíhám, ztrácím, měl bych popoběhnout, abych všechno stačil. Ale okamžitě mě město také oslovilo obrovskou tolerancí, lidé jsou zvláštním způsobem bezstarostní. Ne, nejsou šediví, jsou barevní. Nic nebyl problém. Někdo šel bos, jiný zase měl jednu botu. A taky jsem poznal, že se i na kumšt dívají jako na práci, že to někdo musel vymyslet. Tohle Amerika umí ocenit. Samozřejmě, setkáte se tam s mnohem větším uměleckým spektrem, Amerika je velká a umí i doširoka otevřít náruč pro všechny a všechno. Pro chudáky, kteří přespávají v krabicích, či pro byznysmeny, kteří se tváří, že se před chvíli pokusili zachránit svět. Z Muzea moderního umění jsem si přivezl skleněný objekt od Poettnora a africkou masku. V té době se v New Yorku konala obrovská souborná Picassova výstava a před vchodem do Muzea prodávali černoši právě tyhle masky. Krátce předtím jsem viděl Picassovy grafiky masek a jednu z nich mám nyní doma v Letech. Byl jsem pak ještě v Las Vegas, v Kalifornii a na Havaji, ale to už všechno dýchá jinak než New York. Je to fantastické město a jsem šťastný, že se tam pravidelně potkávám s mým přítelem Laco Déczim, slavným trumpetistou a fantastickým jazzmanem, který tam žije.“

Měl jste ve svém životě někdy tvůrčí krizi?

„Kdo říká, že ne, ten lže. A s oblibou dodávám - nemá ji snad jen Karel Gott. Nedávno jsem s ním mluvil na oslavě narozenin Mirka Černoška a je to určitě pravda.“

 „Mockrát se mě novináři ptali, jak jde dohromady - reklama a kumšt, zda to k sobě patří. A když už jsem nevěděl, co jim odpovídat, abych se neopakoval, řekl jsem - až přijedete do nebe, zeptejte se Andy Warholla, řekne vám to samé, co já - ´ano, patří´. Od té doby jsem měl klid, určitě se toho jména lekli.

Tomáš Bím, 2009

„Jak maluji? To je jako by se mě někdo zeptal – jak se vaří guláš nebo drštková polívka. Všechno má svůj recept, i kumštýři ho mají a pak – většinou nemaluji na zakázku, mám v sobě jakousi vnitřní tvůrčí svobodu a to je pocit, který bych přál každému – být svobodný, podle toho žít! Když už dělám na zakázku, například plakáty, knižní ilustrace nebo ilustrace povídek, to je pak něco jiného. To jde spíš o užitou grafiku. Co se týká techniky, s oblibou ji střídám. Dělám litografii, i když na druhé straně také hodně maluji. Třeba z mnohametrových nástěnných obrazů v Park Holiday v Praze-Benicích mám docela dobrý pocit, stejně jako z obrazu Moët, který visí v pražské Spartě ve Stromovce.“

Tomáš Bím

„V životě přijdou složité okamžiky, kdy byste dal všechno, aby se život vrátil do normálu, ale rád bych připomenul, že se také snažím pomáhat. Měl jsem tu čest pomalovat karoserii auta VW ŠKODA Group a to pak přispělo k zakoupení přístroje pro dětskou chirurgii na Bulovce, další pomalovaná karoserie auta RENAULT TWINGO šla na Nadaci Chantal Poulain-Polívkové a ta dala peníze na dětskou onkologii. Snažím se podporovat nadace, které přijdou s čistým úmyslem pomáhat...“

Tomáš Bím

„Jak se cítím? Dobře, nic jiného by se ani nehodilo říkat. Konečně, že za každým kopcem je další vrchol a věřím, že mě čeká ještě hodně krásného. A taky se mi zdá, že pořád jdu po cestě, kterou jsem si před časem vybral a doufal jsem, že je dobrá. A hlavně - ještě nevidím na její konec. Nestydím se také přiznat, že jsem z té cesty mockrát sešel, neměl jsem sílu a nebyl jsem v těch chvílích nejpilnější, ale pořád ta cesta měla směr. Co času jsem jen proseděl v hospodách... Tam jsem se vždycky po několika pivech cítil velkým umělcem, na kterého nikdo nemá, a když jsme tehdy měli na kořalku, tak jsme v našich debatách poráželi všechen kumšt, co byl tehdy na světě. Předváděli jsme se před holkami a všichni jsme věřili, že máme talent a hlavně, že všechno přijde – samo a přijít nemohlo. Tehdy jsme si prostě nechtěli připustit, že všechno je – o práci. A jsem rád, že jsem na to přišel přece jen dost brzy.“

Tomáš Bím

narozen: 12. listopadu 1946 v Praze
absolvent učiliště Středočeských tiskáren v Praze
od roku 1999 člen SČUG Hollar
studia: Odborné polygrafické učiliště, knihtisk, 1962 až 1965, soukromá
profesní cesta: 1965 až 1972, knihtiskař, výtvarník SDS Reduta, 1972 až 1976 svobodné povolání, užitá grafika, pracoval také jeho pomocný dělník (písmomalíř, lakýrník, atd.). Později vlastní návrhy interiérů a realizace (Flora Olomouc, Brno, Praha). 1976 až doposud volná grafika, suchá jehla, litografie, malba, ilustrace, kalendáře a plakáty
stipendia: KUNSTVEREIN Osnabrück e. V., SRN, 1983
členství ve spolcích: SČVU, HOLLAR, 1989
zaměření tvorby: magický realizmus (prof. F. Dvořák), američtí precizionisti
účastník stovek výstav doma i v zahraničí
ilustrace knih a časopisů, tvorba plakátů a drobných grafik
studijní pobyty v Anglii, Francii, Holandsku, Itálii, Německu, Španělsku, Thajsku, USA aj.
zastoupen v galeriích, muzeích a soukromých sbírkách po celém světě
žije a pracuje: Lety u Prahy, Na Víru 79 a v Praze-Hostivaři


kdo je tomáš bím

19 bim_sklenkaŠestašedesátiletý malíř, grafik a ilustrátor patří mezi přední české výtvarné precizionisty. Díky politickým posudkům rodičů nedostal doporučení ke studiu na Střední grafické škole v Hellichově ulici. Nastoupil jako učeň-knihař do Středočeských tiskáren. Po vyučení pracoval v Supraphonu (vydavatelství gramofonových desek), ovšem pro údajné nabádání spolupracovníků ke stávce byl nucen stálé zaměstnání opustit. Tento fakt, společně s nechutí brzy ráno vstávat, vedl k rozhodnutí nehledat stálé zaměstnání, ale živit se jako nezávislý výtvarník - na „volné noze“. Vedle toho soukromě studoval. Absolvoval studijní pobyty v Anglii, Dominikánské republice, Francii, Hawai, Holandsku, Jugoslávii, Itálii, Maďarsku, Německu, Polsku, Rumunsku, Izraeli, Španělsku, Thajsku a USA.

V prvních letech tvorby se zaměřil především na užitou grafiku, kresbu, ilustrace a suchou jehlu. Začal se věnovat litografii a olejomalbě. Dělal plakáty pro zpěváky a skupiny, třeba pro Samuels, Flamengo, Petra Spáleného a Apollobeat, Viktora Sodomu a Go-go Girls, Milana Drobného a jeho New Forces, také pro bigbeatový stánek Arena i pro Smetáčkovce... Ve stejné době si také zkusil udělat pár gramofonových obalů, pro Artii Traditional Jazz studia Pavla Smetáčka, se kterým potom nadále spolupracoval... V letech 1971 až 1974 dokonce psal pro různé firmy reklamy na poutače umísťované na stadionech. Něco podobného pak dělal i pro velké veletrhy a nejrůznější expozice, například pro firmy Kovo, Plzeňský Prazdroj a Coca Colu. Velice brzy začal pracovat „na volné noze“. Začátky jeho profesionální umělecké tvorby spadají do právě do první poloviny sedmdesátých let dvacátého století. Vychází z prostředí, které intimně zná (plovárny, hřiště, dvory, závodní dráhy, zahrady, mořská pobřeží apod.). Jeho výtvarná stylizace je jednoduchá a vyniká v ní barevné cítění, které má bímovský rukopis a to nejen v obrazech, ale zejména v litografiích, kterých vytvořil více než dvě stě. Samostatně vystavuje od roku 1976. V poslední době se věnuje převážně malbě - acryl, olej. Během samostatné výtvarné činnosti Tomáš Bím uspořádal pětaosmdesát samostatných a účastnil se desítek společných výstav doma i v zahraničí, je autorem ilustrací k řadě knih a časopisů, mezi nimi i trilogii Josefa Škvoreckého o poručíku Borůvkovi. Spolupracuje s televizí a filmem, je autorem oceňovaných exlibris a plakátů, jeho malířská a grafická tvorba je zastoupena v řadě uměleckých sbírek po celém světě, například v Muzeu balónů v německém Augsburgu, ale také v Akumě Mladá Boleslav a jiných netradičních prostorách. Dvakrát získal ocenění za grafiku v Dánsku a v Polsku.

Je rád na světě, kde existují barvy, papír a další věci nezbytné k tomu, aby viděné zaznamenal. Má rád svoji rodinu, dobré jídlo a pití, svůj dům v Letech u Prahy na břehu Berounky a také sousedy z Černošic, Dobřichovic, i z opačného břehu řeky, tři hospody v okolí, dvě fenky labradora a kocoura Mikeše.

Total Comments

  • Makovec
  • Zlatá Brána
  • Václavková
  • 1
  • 2
  • 3

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Jak se vám líbí v kavárně FACE TO FACE CAFE-BAR

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

Chybí už jen dvojčátka.

Během prvního pololetí letošního roku se v prostějovské porodnici narodilo 396 miminek, což je o něco víc než za stejné období roku minulého. Rodiče dávali děvčátkům nejčastěji jméno Eliška nebo Tereza, u chlapců zase převládali Jakubové a Tomášové. Stále se ale letos čeká na dvojčátka.

Opravdu mu nafackoval?

Krajské ředitelství Policie ČR prověřuje údajné selhání prostějovského policisty, který měl podle vyjádření matky nafackovat jejímu čtrnáctiletému synovi na náměstí T. G. Masaryka. A jelikož se jedná o chlapce z romské komunity, může být vyšetřování případu hodně složité a citlivé.

Total Comments

Osobnost týdne

PETR ZLÁMAL
15 zlamal
Ředitel umělecké agentury HIT TRADE má na svědomí famózní sobotní představení prostějovských rockových kapel na pláži U Vrbiček na plumovské přehradě. V rámci Rock Memory Of usedl sám i za bicí ve skupině Plus.

Total Comments

Číslo týdne

1,9
Míra nezaměstnanosti v Prostějově prolomila magickou hranici dvou procent! Aktuálně je v našem regionu bez práce 1 442 lidí, což je další historické minimum.

Total Comments

Výrok týdne

„Koupat se v takové zimě? Jedině doma  v koupelně ve vaně!“

Drtivá většina Prostějovanů míjela koupaliště ve městě během uplynulého týdne obloukem, jeden z mužů před aquaparkem měl jasný názor.

Total Comments