Příjemnou noc, dnes je neděle 18.11.2018
svátek slaví Romana,
zítra Alžběta
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...

V povědomí Čechoslováků jsou 21. srpen 1968 a následná okupace republiky sovětskými vojáky zakořeněny jako veliká potupa celého národa. Srovnatelná s událostmi v Mnichově roku 1938. V dnešní speciální příloze Večerníku jsme se snažili hlavně zveřejnit vzpomínky pamětníků z řad těch, kteří srpnové události roku 1968 odsuzují. Zároveň nás ovšem zajímalo, co na padesát let staré okamžiky a také na jejich následky říkají současní komunisté. A jsme rádi, že na otázky Večerníku odpověděli současní radní města Prostějova Václav Šmíd a Jaroslav Šlambor.

* Pánové, vzpomínáte si na chvíle, kdy v srpnu 1968 vtrhly do Československa armády Varšavské smlouvy? Jak jste tyto dny vy osobně prožívali?
Václav Šmíd: „Na srpnové dny roku 1968 si vzpomínám celkem dobře. Dvacátého srpna, bylo to tuším úterý, jsem byl hospitalizován v prostějovské nemocnici u Milosrdných bratří. Dnes se tento objekt již mnoho let nevyužívá, byl předán katolické církvi. Pak jedenadvacátéhjo srpna v pět hodin ráno mě probudila sestřička, expedovala včelku do mé zadní části těla a při této příležitosti mi sdělila zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Jediné informace jsem v té době mohl čerpat pouze z přístroje umístěného na pokoji, takzvaného ‚dráťáku', což byla dřevěná bedýnka, která vysílala jen jednu rozhlasovou stanici, ovládala se jedním knoflíkem, který ovšem nabízel čtyři funkce - zapnout vysílání, zesílit nebo zeslabit zvuk, vypnout přístroj. Tranzistorová rádia byla ještě v plenkách, takže jediným zdrojem zpráv byly skutečně již zmíněný rozhlas po drátě a noviny, televize se v nemocnici v té době neinstalovaly. Srpnové dny jsem tedy prožíval v nemocnici, kde jsem bojoval nejen s nemocí, ale i s tříděním a utvářením svých myšlenek. Nezažil jsem tedy bezprostřední atmosféru, která ovládla naše město v prvních dnech po vstupu vojsk.“
Jaroslav Šlambor: „Měl jsem krátce po maturitě na průmyslovce v Mladé Boleslavi a měl tak dost času vnímat tehdejší euforickou atmosféru ve společnosti i následný šok z ´internacionální pomoci´ našich nejbližších spřátelených zemí. Vzpomínám tanky na tehdejší Leninově třídě i nápisy, které se objevily na Leninově památníku. Stál na vysokém podstavci a nápis ´Lenine slez dolů a odveď si je domů´, nešel přehlédnout. Osobně jsem tehdy onen krok nechápal. Vzpomínám, že o několik dní později mi bylo vojáků v zaparkovaných tancích líto. Neměli jídlo, pití ani informace... a čekali, že je budeme jako zachránce vítat.“
* Byli jste už v té době členy tehdejší Komunistické strany Československa?
Václav Šmíd: „V roce 1968 jsem slavil sedmnácté narozeniny a navštěvoval střední školu. O politiku se mnoho nezajímal, jako většina mých vrstevníků jsem měl zcela jiné priority. (úsměv) ‚Vymetli' jsme s kamarády kdejakou zábavu, aktivně jsem sportoval, chodil do přírody, pokukoval po děvčatech a noviny četl sice pravidelně, ale zásadně od jejich poslední stránky, kde byly informace ze sportu. Když se srovnávám s některými dnešními sedmnáctiletými, například když čtu jejich články a srovnávám jejich záliby, nevím, jestli jsem byl v oné době, jak se dnes s oblibou říká ‚IN'... Členem KSČ jsem z věkových důvodů být nemohl.“
Jaroslav Šlambor: „Ne, členem tehdejší KSČ jsem nebyl.“
* Jak jste si vysvětlovali tehdejší okupaci?
Václav Šmíd: „Mimo jiné tím, že muselo dojít k určitému nedorozumění, a to i v souvislosti s ukončeným cvičením vojsk Varšavské smlouvy, které se musí brzy vysvětlit. Vždyť v té době téměř celý národ byl jednotný a podporoval budování socialismu s lidskou tváří. O možné cestě ke kapitalismu a jeho obnově hovořili jen někteří intelektuálové, část exilu a postižených v padesátých letech. Národ však chtěl restaurovaný socialismus. Tak jsem to v té době vnímal nejen já, ale i tehdejší sdělovací prostředky.“
Jaroslav Šlambor: „V té době jsem o tom příliš nepřemýšlel a stal se součástí odsuzující davové psychózy. Dnes bychom možná řekli frustrace. I když musím říci, že červíček pochybností nad jednáním vedení státu a zejména Alexandra Dubčeka před vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ve mně hlodal. Proč? Nikdy není dobré, v mezinárodní politice zvlášť, něco říkat a něco jiného dělat...“
* Dalo se vpádu vojsk do naší vlasti podle vás nějak zabránit?
Václav Šmíd: „Teoreticky ano, prakticky asi ne. Je třeba si uvědomit, že svět byl v té době rozdělen na dva tábory, probíhala intenzivní studená válka mezi Východem a Západem. Ani jedna ze stran nechtěla připustit oslabení svého postavení ve světě, změny status quo. Za této situace se vpádu vojsk s malou pravděpodobností zabránit dalo, ve skutečnosti však ne. Opuštění myšlenky od intervence do ČSSR by bylo možné za předpokladu, že Dubčekovo vedení bude plnit dohody z Čiernej nad Tisou a Bratislavy ve smyslu, jak je chápalo tehdejší sovětské vedení. To by však znamenalo samé popření podstaty ‚pražského jara', což tehdejší stranické vedení nemohlo připustit. Proto se přistoupilo k realizaci vstupu jednotek pěti zemí do naší republiky. O plánovaném vojenském zásahu informoval v časovém předstihu prezidenta Spojených států amerických Lyndona Johnsona tehdejší velvyslanec Sovětského svazu ve Washingtonu Anatolij Dobrynin s cílem zabránit případnému konfliktu dvou vojenských bloků.“
Jaroslav Šlambor: „Na to neumím, ani po těch letech, odpovědět. Ale spíš se přikláním k tomu, že nedalo. Rok 1989 je toho důkazem. Úvahy o třetí cestě, něco mezi socialismem a kapitalismem, se ukázaly jako iluzorní. Kapitál a jeho zájmy prozatím prokázaly svou sílu. A socialismus nedokázal ekonomicky držet alespoň krok, když už ne vítězit. Ale pro lidi, ve prospěch společnosti, se toho dokázalo udělat neskutečně mnoho.“
* V Prostějově vojáci dne 25. srpna 1968 zastřelili tři naše spoluobčany. Znali jste je osobně, a jak tato tragédie na vás zapůsobila?
Václav Šmíd: „V podvečer pětadvacátého srpna jsem byl ještě v nemocnici a hrál na její zahradě s kolegy karty. Kolem osmé hodiny jsme slyšeli projíždět za zdí po Olomoucké ulici vojenskou kolonu, následně v dálce zazněla střelba. Za pár minut poté se ozvala kanonáda, vojáci začali střílet do vzduchu a v již nastávajícím šeru byly pěkně vidět fosforové kulky, které létaly nad námi. Snad dvěma přískoky jsem byl uvnitř budovy a tento nevšední zážitek mám uložen dodnes. Zastřelené spoluobčany, Martu Říhovskou, Josefa Boháče a Ladislava Langa jsem osobně neznal. Byla to tragédie zejména pro jejich rodiny, hlubokou soustrast s nimi jsem pociťoval nejen já, ale i celé město. Všichni si kladli otázku: Proč? Pohřeb obětí dne devětadvacátého srpna 1968 se stal koncentrovaným vyjádřením postojů obyvatel ke vstupu vojsk.“
Jaroslav Šlambor: „Ne, neznal. Tehdy jsem o Prostějově slyšel jen jako o městě módy, Starorežné a hlavně jako o sídle věhlasných parašutistů Dukly. O smrti tří Prostějovanů jsem se dozvěděl z novinové zprávy. Víte, každá zbytečná smrt je vždycky tragédií, zvláště když se jedná o mladé lidi. Možná, paradoxně, jsou moje pocity při každoroční pietní vzpomínce na oběti silnější než tehdy při čtení novin. Snad právě pro onu zbytečnost zmařených životů.“
* Díváte se dnes na okupaci jinak než před padesáti lety?
Václav Šmíd: „Jako každý se na tehdejší události musím dívat s odstupem padesáti let, a to jak od samotné události, tak i mého věku a zkušeností. Základní pohled je téměř stejný. Byla to věc, která se neměla stát, vše se mohlo řešit na úrovni politiků na základě dialogu a nalezení společného jmenovatele. Chtělo to jen více trpělivosti a dokázat vnímat jeden druhého. Národ, jak jsem již řekl, chtěl budovat socialismus, v této otázce byl téměř jednotný. Vstup vojsk znamenal řešení momentální situace z pohledu tehdejší zkostnatělé politiky, zasadil však také ve světě tvrdou ránu hnutím, která bojovala za socialistické myšlenky. Na druhé straně následující vývoj mi řekl hodně o našem národu, pohled na něj ještě umocnily rok 1989 a léta následující. Stalo se módou kritizovat vše, co bylo za socialismu u nás realizováno, mnoho dobrých věcí a myšlenek bylo po roce 1989 odvrhnuto s odkazem na komunisty, abychom se k těmto realitám po létech vraceli a nákladně je opět prosazovali. Doba po roce1968, následná normalizace a vývoj po roce 1989 ukázaly i na samotného člověka, jedince, který žil běžný život. Z mnoha lidí, kteří byli loajální tehdejšímu režimu, jak se říkalo ‚bili se v prsa', se stali po ‚sametu' jeho největší kritici pasující se do role moralistů a bojovníků proti socialismu. Několik takových sám znám...
* Čím si to vysvětlujete a máte pro názorové veletoče pochopení?
Václav Šmíd: „Každý, kdo zastával nějakou významnější funkci, dílovedoucím počínaje, byl v nějaké kádrové nomenklatuře, musel projevit svůj postoj ke vstupu vojsk v roce 1968, s nímž ve svém vyjádření souhlasil. Kandidáti Komunistické strany Československa a nastávající členové KSČ v přihlášce přímo podepisovali, že souhlasí se vstupem vojsk. Znám případy těch kandidátů a členů KSČM, kteří signovali toto prohlášení ještě v roce 1988 i 1989 a dnes jsou opět ‚dobří' v různých stranách a hnutích. V současné době cítím ještě jednu potřebu vyjádřit se k srpnovým událostem. Neslyším omluvu za obsazení naší země v té době označovaných ‚spřátelených armád' SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR od současných představitelů těchto zemí za srpnové události. Věřím, že to není tím, že čtyři armády z původních pěti jsou opět našimi přáteli v NATO...“
* A jak po pllstoletí vidíte tehdejší události vy?
Jaroslav Šlambor: „V jedné věci jsou mé názory konzistentní. K oné nešťastné intervenci prostě nemělo dojít. Ovšem moje tehdejší vnímání událostí onoho roku 1968 a dnešní pohled se v mnohém liší. Emoce opadly, k dispozici jsou široká faktografie i odstup nutný k získání nadhledu a posouzení souvislostí. Na pár řádcích mohu jen těžko popsat to, k čemu jsem došel. A protože jde o ryze osobní závěry, nemíním je nikomu vnucovat. Co si ale neodpustím, je vyslovit zklamání nad tím, jak je nešťastná intervence roku 1968 v dnešní době používána k rozdmýchávání primitivní rusofobie, doslova nenávisti k Rusku. To, že jsme byli například v roce 1938 oloupeni o podstatnou část našeho území jako jsou Sudety, Těšínsko a další, aby o rok později byla územní anexe dokonána, se dnes nemluví, nikdo to nepřipomíná. Nehodí se to. Stejně jako podíl SSSR a potažmo Ruska na tom, že vůbec jako národ existujeme. Moc se nedivím, protože historie není věda, ale nástroj řízení společnosti, který vždy slouží systému a obsluhuje panující koncepci. Bohužel!“


Total Comments

  • Repoint nabídka na listopad 2018
  • mp
  • 1
  • 2

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Jste spokojeni s volbou prostějovského primátora, kterým se stal František Jura?

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Ceník inzerce
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

Město už žije zimou.

 Uplynulý pátek byla definitivně zahájena Prostějovská zima, a to konkrétně slavnostním otevřením provozu mobilního kluziště na náměstí T. G. Masaryka. Přestože kalendářní dá na sebe zřejmě ještě nějaký ten týden čekat, tak kulturní je zde. Zatím si užijme bruslení, brzy se dočkáme vánočního jarmarku.

Nemá to konce

Problémy bývalého šéfa mládežnického hokeje v Prostějově Michala Tomigy jsou, zdá se, ještě větší, než se původně myslelo. Na jeho hlavu už padlo obvinění z dotačních podvodů, nově pak také obvinění z přečinu krácení daní se škodou bezmála čtyř set tisíc korun. Kde se tato kauza zastaví...?

Vítězkou prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele v Olomouckém kraji se stala Karolína Mlčochová ze střední školy Trivis. K vítězství museli oblíbené kantorce dopomoci samotní studenti. Jejich úkolem totiž bylo přesvědčit porotu, proč právě jejich navržená kandidátka je tou nejoblíbenější. A povedlo se!

Total Comments

Osobnost týdne

Eliška Balzerová

 
balzerovaVšech patnáct postav v laskavé komedii Můj báječný rozvod zvládla s bravurou v prostějovském divadle skvělá česká herečka Eliška Balzerová. Pondělní závěrečný díl festivalu Aplaus 2018 vyšel na jedničku, a to před naprosto vyprodaným hledištěm.

Total Comments

Číslo týdne

83
Přesně tolik schodů k nebi vede přes novou rozhlednu Kopaninka, která se vypíná u Repech do výše 22 metrů. Pátý objekt tohoto druhu na Prostějovsku a první v jeho západní části by měl přilákat turisty i cykloturisty ze širokého okolí, pro něž bude otevřena 2. prosince. Celkové náklady na výstavbu se vyšplhaly ke třem milionům korun.

Total Comments

Výrok týdne

„JSEM PROSTĚ EXHIBICIONISTA“

Frontman legendární skupiny
Olympic Petr JANDA učinil v exkluzivním rozhovoru pro Večerník vážné přiznání...

Total Comments