Příjemnou noc, dnes je úterý 20.11.2018
svátek slaví Nikola,
zítra Albert
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...

Narodil se v hlavním městě Slovinska v Lublani a už v pouhých třinácti letech tam natočil svůj první krátký snímek Almir, který vznikl v produkci RTV Slovenija. Poté už ve vlastní produkci režíroval krátký film Nic a v letech 2001 až 2003 působil jako člen vydavatelské rady komiksového časopisu Stripburger. Následně se rozhodl jít studovat do České republiky, z dětství znal i miloval krátké filmy Jana Švankmajera a ve slovinském kině Kinoteka zhlédl snímky české nové vlny šedesátých let, mimo jiné i retrospektivu Věry Chytilové. Olmo Omerzu (na snímku), absolvent pražské FAMU, zavítal uplynulou sobotu do Prostějova se svým novým filmem Všechno bude, který na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech vyhrál hlavní cenu za režii.



* Co vás vedlo k tomu, že jste ze Slovinska přijel studovat právě do Čech?
„„Slovinsko je hezká a malá země. Hlavní město Lublaň, kde jsem se narodil, ještě menší. Po střední škole jsem se v takovém prostředí začal cítit poněkud stísněně. Chtěl jsem studovat filmovou režii, a protože má FAMU v cizině vynikající pověst, vybral jsem si právě ji.“ 
* Jaké to bylo přijet do cizí země studovat v cizí řeči? Znal jste už u nás někoho před svým příjezdem?
„Když jsem přijel na přijímací zkoušky, navázal jsem kontakt se slovinskými studenty na FAMU, kteří mi v mnoha ohledech pomohli, protože tenkrát jsem ještě nemluvil dobře česky. Jakmile jsem se dozvěděl, že mě přijali, začal jsem se na studium intenzivně připravovat. První rok byl dost zábavný, a to hlavně proto, že se moje znalost češtiny opírala o starý slovinsko-český slovník. Často jsem při práci s herci nechtěně používal archaické výrazy, které zpočátku patřily k největšímu zpestření natáčení.“
* Od vašeho prvního celovečerního filmu uběhlo už šest let, když Příliš mladá noc měla premiéru v roce 2012. Změnil se za ty roky po nabytých zkušenostech a několika filmech váš režisérský styl nebo pohled na režii?
„Jsem čím dál suverénnější ohledně představy, jaký typ filmu, neboli filmového jazyka mi je vlastní a který chci dál prostřednictvím filmů rozvíjet. Především se snažím být co nejvíc otevřený vůči různým tématům a příběhům, které mě zaujmou natolik, že se je rozhodnu přenést na filmové plátno.“
* Filmy točíte v Česku a s českými herci. Jaké to je pracovat s lidmi v jiném jazyce než ve své rodné slovinštině?
„Teď už mnohem lehčí než v prvním ročníku na FAMU. (smích) S českými herci pracuji rád, moje filmy jsou často označovány za herecký typ filmů, při nichž jsou zkoušky před natáčením důležitou součástí samotného procesu. Ve slovinštině jsem natočil jen několik krátkých amatérských filmů, proto za svůj filmový jazyk považuji češtinu.“ 
* Jak jste vybíral herce do hlavních rolí svého posledního filmu Všechno bude?
„S Mirkou Hyžíkovou, castingovou režisérkou, s níž spolupracuji na všech svých filmech, jsme si vytyčili hranice, které nám při výběru pomáhaly: hledali jsme chlapce z menších měst, kteří prvoplánově netouží hrát ve filmu nebo být slavní... Takové, kteří budou před kamerou autentičtí, svébytní a budou se co nejvíc podobat postavám, které hrají.“
* Za tento film jste získal cenu za režii na prestižním festivalu v Karlových Varech. Jak vás potěšila skutečnost, že takto kritici ocenili váš film a vaši práci?
„Cena a dobré kritiky člověka samozřejmě těší. Po dlouhém procesu vzniku filmu jsem pokaždé napjatý a netrpělivě čekám na ohlasy. Ocenění pro mě znamená potvrzení, že jsem odvedl dobrou práci, a zároveň otevírá snímku cestu do světa. Po Karlových Varech čeká film Všechno bude mezinárodní premiéra na festivalu v Torontu a dostáváme pozvánky i na další významné světové festivaly. Vzhledem k jejich početnosti můžu už teď prohlásit, že náš film bude mít bohatou mezinárodní festivalovou kariéru.“ (úsměv)
* Prý jste se inspiroval skutečnou událostí?
„Petr Pýcha, autor scénáře, se inspiroval skutečnou událostí, která mu ve scénáři sloužila jen jako rámec příběhu o přátelství! V době, kdy jsme začali film připravovat, jsem si začal všímat fenoménu nezletilých, kteří si vezmou auto a vydají se do světa vstříc dobrodružstvím. Byl jsem překvapený, jak často k něčemu takovému dochází. Jako kdyby se svět videoher, ve kterém je na první pohled všechno možné, transformoval do skutečnosti.“
* Žánr road movie je ale obvykle spojený s létem. Proč jste v případě Všechno bude zvolil zimu?
„Podstatné pro chápání toho filmu je, z jakého prostředí oba dětští hrdinové vycházejí, co se stalo předtím, než děj na plátně vůbec začne. A potom otázka, co s nimi bude po závěrečných titulcích. A ta zima k tomu patří. Když venku mrzne, je auto symbolem teplého místa, které ty děti doma pravděpodobně nemají. Navíc pro tak malé kluky – dvanáctiletého Heduš a čtrnáctiletého Máru – je vyjet někam autem v zimě opravdu nebezpečné a nás to nutí se ptát, před čím utíkají. Radost z útěku zůstává stejná jako v klasických letních road movies, ale divákovi je intuitivně jasné, že ta bezstarostnost jen zakrývá nějaký problém.“
* Takže je to svým způsobem sociální film?
„Mě nebaví popisnost sociálního realismu. Kinematografie je jí dnes přesycená. Všechno bude lze vnímat jako sociální film, ale stavíme ho jinak, nechtěli jsme to sociální pozadí nějak uměle konstruovat, třeba pomocí flashbacků. Veškeré nadbytečné popisnosti jsme se naopak pokusili zbavit. S tím souvisí i to, že jsme vybrali takové hlavní představitele, kteří co nejvíc odpovídali postavám, a hodně jsme s nimi zkoušeli, aby tam fungovala tekutost mezi světem skutečným a tím ve scénáři, která pak mohla obohatit samotný film. Ale sociální linka je pro mě klíčová, to určitě. Proto je tak důležitý okamžik, kdy Mára konečně odhodí masky, které nosí před dospělými, kdy se zlomí a my pochopíme, jak je křehký a jak frustrující vede život. Podobně ten konec, kdy se postavy vydávají bezstarostně vstříc budoucnosti, ale my se nemůžeme ubránit myšlenkám, co s nimi bude za pět deset let.“
* Ve filmech často spolupracujete s dětskými herci, přičemž ani tento snímek není výjimkou. Co vás k tomu vede?
„Práci s dětskými herci vnímám v širším kontextu práce s neherci. Fascinuje mě určitá vrstva skutečnosti, kterou s nimi můžete přenést na plátno. U dětí jde často o situace spjaté s iniciačním okamžikem přechodu do světa dospělých... S něčím, co vás ovlivní a co se nezřídka poprvé stane před kamerou. Takovým způsobem práce můžete ve hraném filmu zaznamenat pravdivost reakcí v situacích, do kterých jsou lidé vrženi. Jde o způsob přemýšlení, který se blíží dokumentárnímu filmu.“
* Když si toho tolik berete z herců při zkoušení, nebojíte se, že nad filmem jako režisér ztratíte kontrolu?
„To pro mě byla největší výzva. Protože já chci mít věci hodně pod kontrolou. Moje nápady jsou většinou konceptuální. Jako u Rodinného filmu, když jsem na vrcholu děje najednou soustředil na dvacet minut veškerou divákovu pozornost jen na psa přežívajícího v divočině a skrz to přemýšlel o postavách. Jenže takto konceptuální přístup v sobě má jistou past, kdy začnete nad postavami přemýšlet jen jako nad vektory, které nějak zapadají do celkového konstruktu filmu.“
* Stává se, že se vám nějaké téma kvůli čekání omrzí?
„Nemám problém, že by ke mně nepřicházely nápady, není to tak, že bych nad něčím seděl šest let. Jde mi to rychle a jsem schopen pracovat na více projektech najednou. Ale samozřejmě se vyvíjíte a vaše témata se mění a je občas složité si k nim udržet blízký vztah. Jednodušší je to u námětů, které objektivně fungují. Ale pak jsou holt témata, která musíte dělat hned. A to je u filmu problém.“
* Jsou už v plánu další filmové projekty? A na čem v současné době pracujete?
„S Petrem Pýchou jsme napsali scénář k celovečernímu filmu s názvem Admin. V lednu příštího roku pak začnu natáčet krátký snímek Poslední den patriarchátu, který jsme také napsali s Petrem.“
* Žijete v Česku, když tady natáčíte, nebo sem jezdíte jen kvůli filmům? 
„Prakticky od začátku studia žiju v Praze. Kromě jedné roční pauzy jsem tak tady už patnáct let. Přijel jsem, když mi bylo osmnáct, a za těch pět let studia se mi vedlo lépe, než jsem si zpočátku představoval. Rok po ukončení studia, který jsem strávil v Lublani, se mi po Praze a přátelích tady dost stýskalo, takže jsem se stěhováním dlouho neotálel.“
* Kteří filmaři ovlivnili váš profesní pohled na svět?
„Pochopitelně se takoví najdou. V první řadě to jsou John Cassavetes, Terence Davies, Maurice Pialat, Ingmar Bergman.“
* Co říkáte na současný český film pohledem člověka, který ho přijel studovat z jiné země?
„Myslím, že v současnosti jsou tu pro filmovou tvorbu dobré podmínky. S radostí sleduji první snímek režisérů a režisérek, se kterými jsem studoval. Obecně mám rád rozmanitost kinematografie, v níž je místo pro nejrůznější filmy od takzvaného arthousu do mainstreamu. A domnívám se, že prostor pro takovou pestrost v české kinematografii je.“
* Vnímáte sám sebe v kontextu české kinematografie a její tradice?
„Rozhodně ano, v mateřské slovinštině jsem nic delšího nenatočil, všechny mé filmy jsou v češtině a beru je jako české. Českou kinematografii mám rád. Do filmů Věry Chytilové jsem se zamiloval ještě ve Slovinsku, když tam běžela její retrospektiva. A pak jsem měl to štěstí, že mě učila na FAMU. Podobně jsem to měl s Démanty noci Jana Němce.“
* Takže nová vlna?
„Nejenom. Na FAMU jsem vždy cítil určité pohrdání vůči snímkům Zdeňka Svěráka. Rozhodně nám je ve škole nepouštěli, naopak tam byl despekt. A tak jsem věci jako Marečku, podejte mi pero! nebo Vrchní, prchni! viděl poprvé teprve nedávno a musím říct, že se mi moc líbily. Čeští filmaři vždycky v minulosti uměli vytvářet něco jako inteligentnější mainstream. Což dnes trochu postrádám. Ale zase nemám pocit, že bych na českou a československou tradici osobně nějak navazoval. Já ke své tvorbě nepotřebuju vlivy z okolí, ty věci se rodí ze mě. Samozřejmě máte na škole období, kdy jste rok fascinovaný Godardem a pak zase rok Bergmanem – v tom je FAMU dobrá, že si to tam můžete odbýt a pak už se jen snažit být sám sebou.
* Proč vlastně točíte? Co na tvorbě vám dává smysl?
„Trošku tu odpověď s dovolením zúžím. Na filmu mě fascinuje, jak je to složité, komplexní umění. A za svůj úkol pokládám natočit jakýsi ´absolutní film´, kdy se všechny ty složky sejdou do jedné výpovědi. Zároveň jde o médium, které nejlépe komunikuje s divákem. Pokud máte co říct, není těžké s publikem zahájit dialog. A mě baví dělat to divákovi trochu složitější, najít míru, kdy mu není lhostejný příběh, ale zároveň ho dokážete zaktivizovat. Nechci skončit tak, že si vytvořím aparát ve smyslu, že odteď budu vědět, jaké filmy chci točit. Spíš toužím ovládnout ten nástroj, řemeslo, a pak zůstat otevřený skutečnosti.“
* Dělá vás tvorba šťastným?
„Naplňuje mě, hrozně si vážím toho, že se moje filmy podařilo zafinancovat, natočit a že si k nim aspoň někdo našel vztah. A že se mi daří nezapadnout do nějakých škatulek – i v rámci festivalového filmu totiž existují vzorce třeba právě sociálního realismu nebo artového filmu, které se takzvaně vyplatí naplňovat. Jsem rád, že nemusím kalkulovat a pořád můžu točit.“
* Co dělá Olmo Omerzu, když zrovna nerežíruje?
„Maká. (úsměv) Především píšu scénář s Petrem Pýchou v Lomnici nad Popelkou a prezentuji film Všechno bude ve světě. Když už mám chvíli, tak čtu poezii Tomaže Šalamuna a Františka Listopada, nebo poslouchám nové písničky svojí přítelkyně Moniky Midriákové, která je i spoluautorkou hudby k našemu filmu. Pod názvem projektu Leto s Monikou jí v září vyjde album, které je velmi krásné.“
 
 
 
 
OLMO OMERZU
* narodil se 24. listopadu 1984 v Lublani
* slovinský režisér, který natočil svůj první sníměk již ve svých třinácti letech
* do České republiky se přestěhoval za studiem, když mezi lety 2004 až 2011 studoval pražskou FAMU
* živil se jako vydavatel komiksového časopisu Stripburger a spolupracoval na mnoha evropských výstavách komiksu
* na Cenách české filmové kritiky 2012 získal Cenu pro objev roku za film Příliš mladá noc,  který měl světovou premiéru v sekci Forum na festivalu Berlinale
* za svůj celovečerní film Všechno bude vyhrál hlavní cenu za režii na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 2018
* mezi jeho koníčky patří četba a hudba
zajímavost: už při psaní scénáře oceňovaného snímku Rodinný film věděl, že do hlavní role chce obsadit Karla Rodena, což se nakonec povedlo
„Slovinsko je hezká a malá země. Hlavní město Lublaň, kde jsem se narodil, ještě menší. Po střední škole jsem se v takovém prostředí začal cítit poněkud stísněně. Chtěl jsem studovat filmovou režii, a protože má FAMU v cizině vynikající pověst, vybral jsem si právě ji.“ * Jaké to bylo přijet do cizí země studovat v cizí řeči? Znal jste už u nás někoho před svým příjezdem?
„Když jsem přijel na přijímací zkoušky, navázal jsem kontakt se slovinskými studenty na FAMU, kteří mi v mnoha ohledech pomohli, protože tenkrát jsem ještě nemluvil dobře česky. Jakmile jsem se dozvěděl, že mě přijali, začal jsem se na studium intenzivně připravovat. První rok byl dost zábavný, a to hlavně proto, že se moje znalost češtiny opírala o starý slovinsko-český slovník. Často jsem při práci s herci nechtěně používal archaické výrazy, které zpočátku patřily k největšímu zpestření natáčení.“
* Od vašeho prvního celovečerního filmu uběhlo už šest let, když Příliš mladá noc měla premiéru v roce 2012. Změnil se za ty roky po nabytých zkušenostech a několika filmech váš režisérský styl nebo pohled na režii?
„Jsem čím dál suverénnější ohledně představy, jaký typ filmu, neboli filmového jazyka mi je vlastní a který chci dál prostřednictvím filmů rozvíjet. Především se snažím být co nejvíc otevřený vůči různým tématům a příběhům, které mě zaujmou natolik, že se je rozhodnu přenést na filmové plátno.“
* Filmy točíte v Česku a s českými herci. Jaké to je pracovat s lidmi v jiném jazyce než ve své rodné slovinštině?
„Teď už mnohem lehčí než v prvním ročníku na FAMU. (smích) S českými herci pracuji rád, moje filmy jsou často označovány za herecký typ filmů, při nichž jsou zkoušky před natáčením důležitou součástí samotného procesu. Ve slovinštině jsem natočil jen několik krátkých amatérských filmů, proto za svůj filmový jazyk považuji češtinu.“ 
* Jak jste vybíral herce do hlavních rolí svého posledního filmu Všechno bude?
„S Mirkou Hyžíkovou, castingovou režisérkou, s níž spolupracuji na všech svých filmech, jsme si vytyčili hranice, které nám při výběru pomáhaly: hledali jsme chlapce z menších měst, kteří prvoplánově netouží hrát ve filmu nebo být slavní... Takové, kteří budou před kamerou autentičtí, svébytní a budou se co nejvíc podobat postavám, které hrají.“
* Za tento film jste získal cenu za režii na prestižním festivalu v Karlových Varech. Jak vás potěšila skutečnost, že takto kritici ocenili váš film a vaši práci?
„Cena a dobré kritiky člověka samozřejmě těší. Po dlouhém procesu vzniku filmu jsem pokaždé napjatý a netrpělivě čekám na ohlasy. Ocenění pro mě znamená potvrzení, že jsem odvedl dobrou práci, a zároveň otevírá snímku cestu do světa. Po Karlových Varech čeká film Všechno bude mezinárodní premiéra na festivalu v Torontu a dostáváme pozvánky i na další významné světové festivaly. Vzhledem k jejich početnosti můžu už teď prohlásit, že náš film bude mít bohatou mezinárodní festivalovou kariéru.“ (úsměv)
* Prý jste se inspiroval skutečnou událostí?
„Petr Pýcha, autor scénáře, se inspiroval skutečnou událostí, která mu ve scénáři sloužila jen jako rámec příběhu o přátelství! V době, kdy jsme začali film připravovat, jsem si začal všímat fenoménu nezletilých, kteří si vezmou auto a vydají se do světa vstříc dobrodružstvím. Byl jsem překvapený, jak často k něčemu takovému dochází. Jako kdyby se svět videoher, ve kterém je na první pohled všechno možné, transformoval do skutečnosti.“
* Žánr road movie je ale obvykle spojený s létem. Proč jste v případě Všechno bude zvolil zimu?
„Podstatné pro chápání toho filmu je, z jakého prostředí oba dětští hrdinové vycházejí, co se stalo předtím, než děj na plátně vůbec začne. A potom otázka, co s nimi bude po závěrečných titulcích. A ta zima k tomu patří. Když venku mrzne, je auto symbolem teplého místa, které ty děti doma pravděpodobně nemají. Navíc pro tak malé kluky – dvanáctiletého Heduš a čtrnáctiletého Máru – je vyjet někam autem v zimě opravdu nebezpečné a nás to nutí se ptát, před čím utíkají. Radost z útěku zůstává stejná jako v klasických letních road movies, ale divákovi je intuitivně jasné, že ta bezstarostnost jen zakrývá nějaký problém.“
* Takže je to svým způsobem sociální film?
„Mě nebaví popisnost sociálního realismu. Kinematografie je jí dnes přesycená. Všechno bude lze vnímat jako sociální film, ale stavíme ho jinak, nechtěli jsme to sociální pozadí nějak uměle konstruovat, třeba pomocí flashbacků. Veškeré nadbytečné popisnosti jsme se naopak pokusili zbavit. S tím souvisí i to, že jsme vybrali takové hlavní představitele, kteří co nejvíc odpovídali postavám, a hodně jsme s nimi zkoušeli, aby tam fungovala tekutost mezi světem skutečným a tím ve scénáři, která pak mohla obohatit samotný film. Ale sociální linka je pro mě klíčová, to určitě. Proto je tak důležitý okamžik, kdy Mára konečně odhodí masky, které nosí před dospělými, kdy se zlomí a my pochopíme, jak je křehký a jak frustrující vede život. Podobně ten konec, kdy se postavy vydávají bezstarostně vstříc budoucnosti, ale my se nemůžeme ubránit myšlenkám, co s nimi bude za pět deset let.“
* Ve filmech často spolupracujete s dětskými herci, přičemž ani tento snímek není výjimkou. Co vás k tomu vede?
„Práci s dětskými herci vnímám v širším kontextu práce s neherci. Fascinuje mě určitá vrstva skutečnosti, kterou s nimi můžete přenést na plátno. U dětí jde často o situace spjaté s iniciačním okamžikem přechodu do světa dospělých... S něčím, co vás ovlivní a co se nezřídka poprvé stane před kamerou. Takovým způsobem práce můžete ve hraném filmu zaznamenat pravdivost reakcí v situacích, do kterých jsou lidé vrženi. Jde o způsob přemýšlení, který se blíží dokumentárnímu filmu.“
* Když si toho tolik berete z herců při zkoušení, nebojíte se, že nad filmem jako režisér ztratíte kontrolu?
„To pro mě byla největší výzva. Protože já chci mít věci hodně pod kontrolou. Moje nápady jsou většinou konceptuální. Jako u Rodinného filmu, když jsem na vrcholu děje najednou soustředil na dvacet minut veškerou divákovu pozornost jen na psa přežívajícího v divočině a skrz to přemýšlel o postavách. Jenže takto konceptuální přístup v sobě má jistou past, kdy začnete nad postavami přemýšlet jen jako nad vektory, které nějak zapadají do celkového konstruktu filmu.“
* Stává se, že se vám nějaké téma kvůli čekání omrzí?
„Nemám problém, že by ke mně nepřicházely nápady, není to tak, že bych nad něčím seděl šest let. Jde mi to rychle a jsem schopen pracovat na více projektech najednou. Ale samozřejmě se vyvíjíte a vaše témata se mění a je občas složité si k nim udržet blízký vztah. Jednodušší je to u námětů, které objektivně fungují. Ale pak jsou holt témata, která musíte dělat hned. A to je u filmu problém.“
* Jsou už v plánu další filmové projekty? A na čem v současné době pracujete?
„S Petrem Pýchou jsme napsali scénář k celovečernímu filmu s názvem Admin. V lednu příštího roku pak začnu natáčet krátký snímek Poslední den patriarchátu, který jsme také napsali s Petrem.“
* Žijete v Česku, když tady natáčíte, nebo sem jezdíte jen kvůli filmům? 
„Prakticky od začátku studia žiju v Praze. Kromě jedné roční pauzy jsem tak tady už patnáct let. Přijel jsem, když mi bylo osmnáct, a za těch pět let studia se mi vedlo lépe, než jsem si zpočátku představoval. Rok po ukončení studia, který jsem strávil v Lublani, se mi po Praze a přátelích tady dost stýskalo, takže jsem se stěhováním dlouho neotálel.“
* Kteří filmaři ovlivnili váš profesní pohled na svět?
„Pochopitelně se takoví najdou. V první řadě to jsou John Cassavetes, Terence Davies, Maurice Pialat, Ingmar Bergman.“
* Co říkáte na současný český film pohledem člověka, který ho přijel studovat z jiné země?
„Myslím, že v současnosti jsou tu pro filmovou tvorbu dobré podmínky. S radostí sleduji první snímek režisérů a režisérek, se kterými jsem studoval. Obecně mám rád rozmanitost kinematografie, v níž je místo pro nejrůznější filmy od takzvaného arthousu do mainstreamu. A domnívám se, že prostor pro takovou pestrost v české kinematografii je.“
* Vnímáte sám sebe v kontextu české kinematografie a její tradice?
„Rozhodně ano, v mateřské slovinštině jsem nic delšího nenatočil, všechny mé filmy jsou v češtině a beru je jako české. Českou kinematografii mám rád. Do filmů Věry Chytilové jsem se zamiloval ještě ve Slovinsku, když tam běžela její retrospektiva. A pak jsem měl to štěstí, že mě učila na FAMU. Podobně jsem to měl s Démanty noci Jana Němce.“
* Takže nová vlna?
„Nejenom. Na FAMU jsem vždy cítil určité pohrdání vůči snímkům Zdeňka Svěráka. Rozhodně nám je ve škole nepouštěli, naopak tam byl despekt. A tak jsem věci jako Marečku, podejte mi pero! nebo Vrchní, prchni! viděl poprvé teprve nedávno a musím říct, že se mi moc líbily. Čeští filmaři vždycky v minulosti uměli vytvářet něco jako inteligentnější mainstream. Což dnes trochu postrádám. Ale zase nemám pocit, že bych na českou a československou tradici osobně nějak navazoval. Já ke své tvorbě nepotřebuju vlivy z okolí, ty věci se rodí ze mě. Samozřejmě máte na škole období, kdy jste rok fascinovaný Godardem a pak zase rok Bergmanem – v tom je FAMU dobrá, že si to tam můžete odbýt a pak už se jen snažit být sám sebou.
* Proč vlastně točíte? Co na tvorbě vám dává smysl?
„Trošku tu odpověď s dovolením zúžím. Na filmu mě fascinuje, jak je to složité, komplexní umění. A za svůj úkol pokládám natočit jakýsi ´absolutní film´, kdy se všechny ty složky sejdou do jedné výpovědi. Zároveň jde o médium, které nejlépe komunikuje s divákem. Pokud máte co říct, není těžké s publikem zahájit dialog. A mě baví dělat to divákovi trochu složitější, najít míru, kdy mu není lhostejný příběh, ale zároveň ho dokážete zaktivizovat. Nechci skončit tak, že si vytvořím aparát ve smyslu, že odteď budu vědět, jaké filmy chci točit. Spíš toužím ovládnout ten nástroj, řemeslo, a pak zůstat otevřený skutečnosti.“
* Dělá vás tvorba šťastným?
„Naplňuje mě, hrozně si vážím toho, že se moje filmy podařilo zafinancovat, natočit a že si k nim aspoň někdo našel vztah. A že se mi daří nezapadnout do nějakých škatulek – i v rámci festivalového filmu totiž existují vzorce třeba právě sociálního realismu nebo artového filmu, které se takzvaně vyplatí naplňovat. Jsem rád, že nemusím kalkulovat a pořád můžu točit.“
* Co dělá Olmo Omerzu, když zrovna nerežíruje?
„Maká. (úsměv) Především píšu scénář s Petrem Pýchou v Lomnici nad Popelkou a prezentuji film Všechno bude ve světě. Když už mám chvíli, tak čtu poezii Tomaže Šalamuna a Františka Listopada, nebo poslouchám nové písničky svojí přítelkyně Moniky Midriákové, která je i spoluautorkou hudby k našemu filmu. Pod názvem projektu Leto s Monikou jí v září vyjde album, které je velmi krásné.“
 
FOTO dropbox/36_olmo omerzu_velky rozhovor_hlavni_foto + CITACE:
Na FAMU jsem vždy cítil určité pohrdání 
vůči snímkům Zdeňka Svěráka. Rozhodně 
nám je ve škole nepouštěli, naopak tam byl 
despekt. A tak jsem Marečku, podejte mi pero! 
nebo Vrchní, prchni! viděl poprvé teprve 
nedávno a musím říct, že se mi moc líbily...
 
DO MUSTRU:
vizitka 
OLMO OMERZU
 
FOTO drobbox/36_olmo omerzu_velky rozhovor_foto_vizitka_jč
 
* narodil se 24. listopadu 1984 v Lublani
* slovinský režisér, který natočil svůj první sníměk již ve svých třinácti letech
* do České republiky se přestěhoval za studiem, když mezi lety 2004 až 2011 studoval pražskou FAMU
* živil se jako vydavatel komiksového časopisu Stripburger a spolupracoval na mnoha evropských výstavách komiksu
* na Cenách české filmové kritiky 2012 získal Cenu pro objev roku za film Příliš mladá noc,  který měl světovou premiéru v sekci Forum na festivalu Berlinale
* za svůj celovečerní film Všechno bude vyhrál hlavní cenu za režii na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 2018
* mezi jeho koníčky patří četba a hudba
zajímavost: už při psaní scénáře oceňovaného snímku Rodinný film věděl, že do hlavní role chce obsadit Karla Rodena, což se nakonec povedlo
 

Total Comments

  • Zámecké Vánoce
  • Repoint nabídka na listopad 2018
  • mp
  • 1
  • 2
  • 3

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Jak hodnotíte podzimní vystoupení 1.SK Prostějov ve druhé nejvyšší soutěži?

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Ceník inzerce
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

České dráhy se „probudily“. 

V případě Českých drah to platí skutečně skoro na den. Vloni v listopadu prostějovské zastupitelstvo schválilo peníze na odkup pozemků za místním nádražím. A nyní České dráhy Večerník ubezpečily, že konečně podepíší kupní smlouvu. No, sláva!

Umí mluvit?

Novou ředitelkou prostějovského muzea se stala někdejší zaměstnankyně informačního centra magistrátu a následně sociální pracovnice Soňa Provazová. Přestože jsme ji už před více jak před dvěma týdny požádali o rozhovor, odpovědí jsme se zatím nedočkali. Hned první kontakt tak naznačil, že komunikace nebude zřejmě její silnou stránkou...

Vítězkou prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele v Olomouckém kraji se stala Karolína Mlčochová ze střední školy Trivis. K vítězství museli oblíbené kantorce dopomoci samotní studenti. Jejich úkolem totiž bylo přesvědčit porotu, proč právě jejich navržená kandidátka je tou nejoblíbenější. A povedlo se!

Total Comments

Osobnost týdne

Adéla Jánská

 
janska copyProfesorka, která vyučuje malbu na Střední škole designu a módy, Prostějov, byla jednou z hlavních postav úterní slavnosti, při níž byl na stěnu v obřadní síni prostějovské radnice umístěn obraz exprimátorky Aleny Raškové. Právě tato dáma je totiž jeho autorem. .

Total Comments

Číslo týdne

 3000000
Srážka dvou kamionů a dodávky minulé úterý v noci způsobila až do středečních odpoledních hodin dopravní kolaps nejen na dálnici, ale i přímo v Prostějově. Škoda na vozidlech, která po obrovském požáru lehla popelem, je vyčíslena na tři miliony korun.

Total Comments

Výrok týdne

PIŠTE OBJEKTIVNĚ, MY K VÁM BUDEME URČITĚ OTEVŘENÍ!“

Přání primátora Statutárního města Prostějov Františka Jury při první tiskové konferenci nové rady...
PÍŠEME A BUDEME NADÁLE!

Total Comments