Příjemnou noc, dnes je pátek 14.12.2018
svátek slaví Lýdie,
zítra Radana a Radan
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...

Známý českobudějovický cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura (na snímku) se věnuje pěším poutím. Mezi jeho největší kousky patří cesty, kdy v roce 2011 putoval do Santiaga de Compostela, načež o rok později zamířil z jihu Čech do italského Říma, aby se naposledy vydal postupně do Gruzie, Arménie a Nepálu. Na kole navíc absolvoval cestu k Baltskému moři a zpět. V současnosti pořádá přednášky po celé zemi a úspěšně vydal již třetí knihu. Předminulý týden zavítal tento šestadvacetiletý poutník i do Prostějova, kde svojí přednáškou zaplnil sál kina Metro 70. A byla to vydařená mise, o čemž svědčil zaplněný sál a především pozitivní reakce.

* Co vám pouti dávají a co naopak berou?
„Za posledních osm let jsem na nich pěšky nachodil asi osm tisíc kilometrů. Poznal jsem stovky různých zajímavých lidí, zjistil, jak se opravdu žije asi ve dvaceti zemích světa. Strávil jsem plno času sám se sebou, promyslel si spoustu věcí a trochu se poznal. Čelil jsem svým strachům, získal trochu odvahy a naučil se postarat sám o sebe. Zažil jsem věci, o kterých jednou budu vyprávět svým dětem. To všechno jsou pro mě ohromně pozitivní skutečnosti, které mi pěší pouti přinesly. Negativních je pár zdravotních komplikací – hlavně problém s kolenem, které teď řeším, chronické pískání v jednom uchu a taky to, že se ze mě stal trochu samorost.“ (pousměje se)
* Jak si vybíráte cíle cest?
„Důležitý není cíl, ale to, jak bude vypadat vlastní cesta. Snažím si tedy vybírat země, ve kterých žijí přátelští lidé, jsou bezpečné a nějakým způsobem kulturně zajímavé. Památky mě přitom moc nezajímají – pozoruji především každodenní životy běžných lidí. Báječná věc na chození je, že když v nějaké zemi ujdete pěšky stovky kilometrů, nepoznáte jen pozlátko, ale zjistíte, jak se v ní opravdu žije. Na většinu míst byste se nikdy cíleně nevypravili, protože tam nic není, nejsou turisticky zajímavé. Ale právě jejich obyčejnost mě fascinuje.“
* Jak vypadá takový den poutníka?
„Je to jednoduché. Ráno se probudím, obyčejně někde pod stromem, vyrazím na cestu a s občasnými zastávkami putuji až do pozdního večera. Nevynechám přitom žádnou příležitost vypít si s někým kávu nebo čaj. Když narazím na potok nebo jezero, tak se vykoupu, někdy si vyperu a občas si zajdu k nějaké zajímavosti v okolí. Místo na spaní si hledám až s příchodem tmy – pokud mě tedy někdo nepozve, ať přespím u něj, což se zejména na východ od Česka děje celkem často. Večery a brzká rána jsou na cestě nejkrásnější. Jistá jednotvárnost mých dní je ve skutečnosti ohromně osvobozující a přináší mi naplňující pocit svobody.
* Co si nesete v batohu?
„Říká se, že na dalekou pěší cestu by poutník neměl nosit na zádech víc než patnáct procent své tělesné váhy. Snažím se proto vždycky sbalit do dvanácti kilo. Od každého druhu oblečení mám jenom dva kusy - jeden si v případě potřeby vyperu, ten druhý mám na sobě. Mám s sebou taky spacák, hamaku a nějakou plachtu, pod kterou se mohu schovat. Protože si na cestě dělám hodně poznámek pro knihy a občas sdílím na sítě fotky, nosím si s sebou taky svůj starý lehký počítač. Jinak kromě trochy léků nemám prakticky nic – nenosím ani velký nůž, jen rybičku na namazání chleba.“
* A co sociální sítě? Odstřihnete se od nich na cestě, nebo je to pro vás forma komunikace se světem?
„Mně dělá radost, když se mohu o své zážitky občas podělit s lidmi, kteří na podobnou cestu vyrazit nemohou, nebo nechtějí. Na sítě tak píšu docela často, nicméně je používám jednostranně – píšu na ně, ale nic moc tam nečtu. Pěší pouť je vždycky spojená s jistým nepohodlím, nicméně jsem ji nikdy neprožíval asketicky. Rád se dobře najím, přečtu si něco zajímavého na internetu nebo třeba zavolám blízkým.“
* Jak se připravujete na cesty?
„Na tom chodit pěšky není nic těžkého - ani když jdu daleko. Po fyzické stránce jsem se tedy nikdy nijak nepřipravoval. Po týdnu člověka přestanou bolet nohy a není problém chodit třeba čtyřicet kilometrů denně. No a co se týká plánování trasy, tak tam jsem zvyklý hodně improvizovat. Ptám se místních a jdu tudy, kudy se mi zrovna chce. Ani o zemích, které procházím, si předem moc nezjišťuji – díky tomu je mohu poznat očima místních, ne jen optikou cizinců, kteří zemi nějakým způsobem interpretují. Takže obecně vzato se moc nepřipravuji.“
* A co kdyby někdo chtěl jít s vámi? Vzal byste ho?
„Já to i zkusil, kdysi jsem se s kamarádem vydal pěšky do Říma. Strávili jsme spolu nakonec z celé cesty jen dva týdny. Bylo to fajn, ale myslím si, že k pouti patří především samota. Ta poutníkovi umožňuje intenzivněji vnímat svět kolem něj a zabývat se svými myšlenkami. Jít s někým znamená mít s sebou neustále kus domova. Ve dvou lidech se navíc neustále jeden druhému musí přizpůsobovat, čímž se připraví o kus svobody, kterou s sebou samota přináší.“
* Když jste šel poprvé na pouť, plánoval jste, že o tom budete psát?
„Vůbec mě to nenapadlo. I když jsem vždycky hodně četl i psal, babička byla češtinářka a já vystudoval žurnalistiku - napsat knížku mě vždycky lákalo. Že ale tématem budou zrovna mé pěší poutě, to by mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem je dělal jen pro sebe, cítil jsem, že mě obohacují.“
* Kdo myslíte, že je hlavně čte?
„Díky přednáškám se se čtenáři setkávám osobně prakticky každý den. No a jsou to lidi všeho věku, což mi dělá velkou radost. Těší mě, že moje knížky si nejdřív přečte třeba vnuk a pak jeho babička. Propojování generací totiž považuji za velké téma moderní doby. Dvěma hlavními motivy mých knih jsou cestování a humor. Obojí mají lidé rádi napříč generacemi a nezávisle na svém povolání nebo pohlaví.“
* Na cestách se pohybujete mezi muslimy a máte s nimi přímý kontakt. Jak se díváte na fobii z muslimů, která se teď v Česku šíří?
„Muslimů jsou na světě téměř dvě miliardy. Stejně jako třeba v případě křesťanů nebo hinduistů považuji za nesmyslné je házet do jednoho pytle a hodnotit na základě vyznání. Osobně se znám se spoustou muslimů – a se žádným z nich jsem nezažil nic zlého, co by vycházelo z toho, že byli muslimové. Že mají lidi strach, naprosto chápu, mají na to právo. Myslím si ale, že namnoze se jedná o strach z neznámého. Česko patří mezi nejvíc monoetnické národy na světě...“
* Zúčastňujete se debat o uprchlících?
„Moc ne. Snažím se nemluvit do věcí, kterým nerozumím. Myslím si, že bychom obecně měli víc naslouchat a důvěřovat odborníkům – a ne si nutně dělat názor úplně na všechno.“
* Kam byste se ještě rád pěšky podíval?
„Takových míst je spousta – nejprve si musím každopádně vyléčit koleno. Nicméně dřív jsem se na cesty vydával na vlastní pěst, velmi často po hlavních silnicích. Teď by mě lákalo se vydávat na dálkové cesty, které jsou značené a vedou mimo civilizaci. Různě po světě jich je spousta – třeba ve Spojených státech, Izraeli nebo na Novém Zélandu. Taky mě láká se znovu vrátit na cestu do Santiaga de Compostela – a bavilo by mě se na ni po vzoru středověkých poutníků vydat ve společnosti osla.“
* Vzhledem k tomu, že když necestujete, máte přednášky po celé zemi, tak asi netrávíte moc času doma...
„Netrávím. Nicméně to patří k mému věku – v šestadvaceti letech člověk může žít neuspořádaný dobrodružný život. Nechci to ale takhle mít pořád, naopak chci se usadit a mít děti. Nicméně mě poutnictví takhle dosud stále baví a věřím, že ještě pár let bude.“ (úsměv)

Total Comments

  • Repoint
  • Sporcl
  • mubea
  • jaro
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

Blíží se vánoční svátky, na co se nejvíce těšíte?

Fotbalový sumář
Volejbalová horečka
Prostějovská basketmánie
Ceník inzerce
Hokejový servis
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2016 jak sel cas banner
2016 stiny minulosti banner

2018 tv pohoda banner

Barometr

A jde to i bez hádek!

Ano, potěšil nás a zároveň také velice překvapil hladký průběh úterního jednání prostějovských zastupitelů. Nejdůležitější dokument města, rozpočet na rok 2019, byl schválen celkem rychle, navíc bez zbytečných průtahů v podobě slovních přestřelek s opozičními zastupiteli. Tak to má být.

Máme nejdražší vodu!.

Během posledních dvou let se cena vodného a stočného na Prostějovsku nezvyšovala a tak jsme možná mnozí nabyli dojmu, že to tak i zůstane. Moravská vodárenská ovšem pro rok 2019 sáhla k výraznému zdražení, po kterém budeme mít nejdražší vodu na Moravě.  

Vítězkou prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele v Olomouckém kraji se stala Karolína Mlčochová ze střední školy Trivis. K vítězství museli oblíbené kantorce dopomoci samotní studenti. Jejich úkolem totiž bylo přesvědčit porotu, proč právě jejich navržená kandidátka je tou nejoblíbenější. A povedlo se!

Total Comments

Osobnost týdne

VLADIMÍR WALDA NERUŠIL
V němčickém kině OKO vystoupil uplynulou sobotu Waldemar Matuška. Ne, legendární zpěvák nevstal z mrtvých, ale parádně ho zastoupil jeho „dvojník“. Vánoční koncert v podání Vladimíra Waldy Nerušila se skutečně povedl.

49 walda13

Total Comments

Číslo týdne

5
O tolik korun budou mít PROSTĚJOVSKÝ Večerník levnější ti předplatitelé, kteří si pořídí ještě do konce roku abonenství nejčtenějšího regionálního periodika na rok 2019. Kvůli zdražení papíru totiž cena na stánku vystoupá od 1. ledna na rovnou dvacetikorunu.

Total Comments

Výrok týdne

„NA OPAKOVÁNÍ VOLEB JSEM BYLA PŘIPRAVENA...“

Nově zvolená senátorka za Prostějovsko Jitka Chalánková poskytla Večerníku první rozhovor ve své nové funkci.

Total Comments