Příjemnou noc, dnes je pondělí 24.2.2020
svátek slaví Matěj,
zítra Liliana
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

Které dítě někdy ve svém životě nemělo koloběžku? Nebo po ní aspoň netoužilo? Z dětských snů se ovšem v některých případech vyklubou koníčky, které přetrvají do dospělosti. Například Veronika Jiříčková (na snímku) však začala na koloběžce jezdit až během studií. Původní dopravní prostředek do školy a zpět se však postupem času proměnil ve vítanou alternativu automobilu či busu. Nyní už mladá žena cestuje z velké části právě na koloběžce. V nohách tak má mnohdy stovky kilometrů, kromě poznávání ciziny navíc dává zabrat svému tělu. Předloni v létě se vydala například na Island, kde ujela na tisíc kilometrů. A země ji natolik uchvátila, že se byla ochotna nejen podělit o své zážitky z ostrova na severu s naší redakcí, ale také o nich hovoří na cestovatelských přednáškách, z nichž ta v Divadle Point neminula Prostějov.

* Co vás k cestování přivedlo? Počítám, že jste začala už jako dítě?
„Ne, vůbec. Jako dítě jsem právě příliš necestovala. Jezdila jsem akorát hodně po táborech, s babičkou pak do Jeseníků a byli jsme vlastně ještě jednou na Slovensku a jednou v Itálii. A to vlastně bylo všechno. Neměli jsme nějak moc peněz a cestování se ani moc neřešilo. Potom, jak jsem nastoupila na vysokou školu, tak jsem začala strašně moc cestovat, protože jsem využila řady programů v rámci školy, výměnné pobyty, workshopy, bussiness weeky, všechno možné. To už jsem začala jezdit i trochu sama, protože moji spolužáci, se kterými jsem se kamarádila, na tyhle věci nebyli. Ano, jela jsem tam s lidmi ze školy, ale nikdy předtím jsem je třeba neviděla.“
* Ale koloběžka se k tomu přidala až později?
„Vlastně až taky s bakalářským studiem. Pořídila jsem si ji, abych nemusela chodit pěšky tu dlouhou cestu z kolejí do školy, v autobuse mě to nebavilo. (úsměv) Ježdění mě začalo bavit, umí to zvednout náladu. Když člověk jen šel, tak ti lidi se jen dívali a nic. Když jsem ale začala jezdit na koloběžce, tak hodně koukali a někteří se smáli. (také se zasměje) Zkrátka měl člověk oční kontakt s úplně cizími lidmi, a to většinou v pozitivním slova smyslu. Někteří dokonce zdravili a vyptávali se, proč na ní jezdím a tak. No, postupně jsem si pořizovala větší a větší a větší, až mám tu současnou velkou. A už s ní cestuji i dál než do školy.
* A Island byl tedy první větší cestou…?
„Ano, první taková větší s koloběžkou.“
* Předtím jste s ní ale asi byla i jinde než jen ve škole?
„Tak hodně cestuji po České republice. S koloběžkou mám projetou například křížem krážem Moravu, také jsem s ní jela část Dunajské stezky, u Neziderského jezera, v Maďarsku, Rakousku. V Anglii jsem taky byla s koloběžkou, na jihu.“
* Díval jsem se, že i Polsko máte mezi oblíbenými destinacemi. Chápu to, všude nížiny...
„Ano, a ještě Litva. A taky jsem podnikla cestu v Itálii s koloběžkou, poutní do Říma. Co se týká třeba Polska, tak tam jsou samozřejmě hlavně nížiny, ale je tam písečné podloží, takže je někdy těžší tam jezdit po rovince než jinde do kopců.“
* Po technické stránce jste někdy na cestách měla problém? Co v takovém případě děláte?
„Třeba na Islandu, tak tam nic nebylo, ani jeden defekt. Teda ano, povolilo se mi zadní kolo, ale to člověk utáhne a jede dál.“
* Tak pokud se to nestane při cestě z kopce...
„No samozřejmě. (směje se) Hlavně byl problém v tom, že to byl prostě Island, takže ne všude byl asfalt, hodně jsem jezdila v terénu a navíc všude kopce, takže jsem dostala zabrat. Nějaké karpály z toho byly, bolely mě z toho ruce. Ale to byl asi jediný problém, technický jsem neřešila žádný.“
* Proč jste si zvolila zrovna Island? Je to země ledu a ohně.
„Měla jsem takovou myšlenku, že první velkou koloběžkovou cestu podniknu na ostrov, o kterém jsem dlouho snila, kam jsem se chtěla vydat. Bylo to místo, o kterém jsem už věděla skoro úplně všechno, o lidech, kultuře, hudbě, jídle a pití. A pokaždé, když jsem se tam chtěla vydat, vždy se mi nakonec změnily plány a jela jsem někam úplně jinam. V roce 2018 jsem si při psaní diplomky vyznačila trasu pro koloběžku kolem dokola ostrova. Vtipná část je to, že to nebyl Island, ale Irsko! (smích) A jak jsem se dostala na Island, to ani sama nevím. Já už to tak prostě mám, když si něco hodně dopředu naplánuji, je nakonec vše úplně jinak. Proto řadu věcí ani moc neplánuji a cestujeme pak stylem, že si řeknu: Tak mám dva týdny volno, kam pojedeme? Co třeba Albánie? Hmm, tak jo, jedeme do Albánie. (úsměv) Spoustu výlety tak mám uděláno takto, protože vím, že když moc dopředu plánuju, skončím někde úplně jinde. Nebo úplně jinak.“
* A cesta na Island vznikla tedy právě tak? Že jste si v pondělí řekla: ´v pátek vyrazím´?
„To zase ne. Věděla jsem asi tři měsíce dopředu, že tam pojedu. Neměla jsem ale na plánování moc času, dopisovala jsem diplomku. Nějaký hrubý nástřel jsem však přece jen měla. Už předtím jsem na Islandu jednou byla, s přítelem jsme jej projeli autem. Takže jsem věděla, kam se chci podívat. Měla jsem takový plán, že si dám kousek severu a potom západní fjordy. To je na první pohled taková nejvíce drsná část ostrova, ale když jsem se tam předtím byla s přítelem podívat, líbila se mi neivíce. Takže jsem se tam chtěla podívat znovu. I když jsem věděla, že to bude hodně fyzicky náročné. Bylo to nakonec tak, že jsem odevzdala diplomku a za dva týdny letěla. S tím, že jsem ještě jeden z těch týdnů průvodcovala v horách. Měla jsem alespoň týden na nakoupení vybavení, které mi chybělo.“
* Nebyl s cestováním s koloběžkou problém? Úplně si to neumím představit...
„Je to jako s kolem, když letíte. Prostě zabalíte do krabice, vypustíte gumy. (usměje se) Rozeberete to, aby bylo co nejmenší. S koloběžkou je to však přece jen trochu těžší než s kolem, má totiž jeden dlouhý pevný rám v kuse. Tak jako tak ale obojí prochází rentgenem u nadměrných zavazadel. Problém byl, že se to tam vešlo tak tak, musela jsem to různě postrkávat, aby se koloběžka vůbec do letadla dostala! Měla jsem trochu obavy, ale zvládlo se to. Letěla jsem tak už čtyřikrát. A je pravda, že nikdy nemám tolik obavy z cestování, jako z letištních kontrol.“ (úsměv)
* Jak dlouho jste tam nakonec byla?
„Necelý měsíc, přesně sedmadvacet dní.“
* Musela jste v průběhu mise měnit plány?
„Ano, hned ten první den...“
* Co se přihodilo?
„Měla jsem v plánu začít hned těmi západními fjordy a na sever jet, pokud mi zbyde čas. Jenže na Islandu není veřejná doprava moc frekventovaná, protože tam žije málo lidí. A zjistila jsem, že kdybych tak měla dojet autobusy tam, kam jsem chtěla, trvalo by mi to tři nebo čtyři dny. Tak jsem si řekla, že to vezmu stopem, koloběžka, nekoloběžka. Stopování pak celkem šlo, do čtvrt hodiny mi vždy někdo zastavil. A hned v prvním autě mi pán povídá, že mají nejhorší léto v historii. (úsměv) V dubnu že začalo pršet a ještě nepřestalo. Dívám se na tu koloběžku a říkám si, no dobrý... Další lidé říkali to samé, byli v depresi, přestože jsou zvyklí na studená lůéta. Z toho jsem nebyla moc nadšená. Říkala jsem si, jestli nejet zpátky na letiště a nezamířit třeba do Portugalska nebo do vysněného Irska. Ale druhý pán v autě mi prozradil, že na severovýchodě je počasí přece jen trošku lepší. Takže po vysazení jsem si otevřela mapu a sledovala si tři různé předpovědi počasí. Zjistila jsem, že ty západní fjordy nemají moc cenu. Mělo tam tři týdny pořád v kuse pršet. To by nemělo cenu, a tak jsem si řekla, že pojedu na sever a pak uvidím podle počasí. Nakonec se ale vyčasilo a neměla jsem s tím problémy. A i na fjordy jsem se nakonec dostala!“
* Jaké jste tam zažila teploty?
„Bylo tam od nuly do sedmnácti stupňů. Ale většinou tak kolem pěti. Těch dní, kdy bylo přes deset stupňů, bylo fakt málo. Prostě jejich červenec.“ (smích)
* Bylo těžké zvládnout aklimatizaci?
„Nejhorší aklimatizace byla po návratu do Česka. Jela jsem z míst, kde bylo ke konci celkem příjemných třináct patnáct stupňů. A přijela jsem do míst, kde u nás tou dobou byla ta vůbec největší vedra a třicítky. Přijela jsem pak do města a první tři dny jsem skoro omdlévala. Vůbec jsem tu změnu nezvládala. Samotný Island byl v tomhle v pohodě.“ (úsměv)
* Takže už chystáte stěhování?
„To asi ne. Ale Island už pro mě bude navždy srdcovka.“
* Jak jste to měla vyřešené s ubytováním a jídlem?
„Island, to je velmi drahá země. Pokud byste chtěl třeba přespat v hostelu, s deseti dvaceti lidmi na pokoji, tak vás to vyjde třeba na dva tisíce korun za noc. Takže jsem se nebyla ani v hostelu, ani v hotelu ubytovat ani jednou. Brala jsem to jako expedici, jinak bych tam nechala tak sto tisíc korun. A to jen za ubytování... Takže to jsem zavrhla a vzala s sebou stan. Spala jsem po kempech. Ty jsou na Islandu docela levné, většinou 200 až 300 korun za noc. A byly většinou dobré. Někde měli kuchyňku, někde společenskou místnost a nějaký ten gauč. Párkrát jsem byla i u lidí, co mě vzali k sobě. A někdy jsem přespávala jen tak v divoké přírodě.“
* Co vás na Islandu nejvíce zaujalo?
„Rozhodně příroda. A lidi vlastně také, i když v opačném slova smyslu, protože je jich tam strašně málo. Což je moc fajn.“
* Ano, žije jich tam méně než v Brně.
„To ano, ale na mnohem větším území, než je Česká republika. Nás je tady prostě strašně moc. Jako jasně, je super mít kolem sebe lidi, kamarády, přátele. Jednou za čas je ale fajn si zajet do míst, kde těch lidí tolik není. A vydechnout. Užít si samotu. U nás se to dělá strašně těžko. Protože i když jdete do hor, pořád tam potkáte strašně moc lidí.“
* Jací jsou Islanďani?
„Za necelý měsíc, co jsem tam byla, jsem se bavila se čtyřmi Islanďany. Oni se totiž vůbec nebaví s cizinci! Fakt strašně, strašně málo. Takže nejvíc z lidí jsem se tam bavila s těmi, co se sice nenarodili původně na Islandu, ale žijí tam. A s turisty. Ale musím říct, že lidé, co tam žijí, jsou strašně fajn. Protože tam jdou do nepohodlí, že budou bojovat s větry, dešti a ptáky. A jdou tam do té zimy, protože jsou pohodoví a přenesou se přes veškeré nepohodlí kvůli krásné přírodě. Takže jsou tam na stejné vlně jako vy. Strašně dobře se pak s nimi povídá, máte hodně společných témat. Je to vzájemně obohacující.“
* Zažila jste tam nějaký kulturní šok?
(dlouze se zamyslí) „Asi ne. On ten Island není zase až tak jiný. Ano, je tam méně lidí a drsnější příroda, ale zase takové rozdíly mezi námi nejsou. Místo toho, aby si jako tady šli za povídáním s kamarády do hospody, tak tam se seberou a jdou do horkých jezírek. Nebo do lázní.“
* Mluvila jste o ptácích, v pozvánce na cestovatelskou přednášku dokonce hovoříte o krvelačných ptácích. O co se jedná?
„Představte si situaci, kdy jedete na koloběžce. A pohodička, sluníčko krásně svítí, z jedné strany máte kopečky, ze druhé strany oceán. Občas šplouchne ocas velryby, prostě idylka. A teď najednou vám nad hlavu přiletí pták. Zakřičí, odletí a asi za deset vteřin se vrátí s dalšími deseti, kteří stejně křičí a začnou vám útočit na hlavu. A klovou do vás, dokud neodjedete. Rybáci dlouhoocasí. (smích) V době hnízdění prostě útočí, znají to lidi ve Skotsku, na Islandu, v dalších severských zemích.“
* Jak jste se s tímhle dobrodružstvím vyrovnala?
„Měla jsem helmu, takže v pohodě. Příjemné to ale nebylo. Je ale dobré mít nějak přikrytou hlavu. Nebo hůl, kterou si dáte nad ni – ti ptáci útočí na nejvyšší místo. Do krve vás ale dokážou podrápat. Jela jsem na Island s tím, že tam nejsou žádná velká, nebezpečná nebo jedovatá zvířata. A nulová kriminalita. Říkala jsem si, že to bude úplně v pohodě a nemám se čeho bát. A nakonec mě tam chtěli zabít ptáci. Rybáci dlouhoocasí. (smích) To jsem fakt nečekala...“
* Máte ještě další cestovatelské sny?
„Těch je... (smích) Jako nápadů mám spoustu, ale konkrétní plán ještě nemám. Nejbližší cestu bych viděla projet na koloběžce pobřeží Polska. Ale to bude spíš taková dovolená než expedice. A pak mám sen projet cestu, která se jmenuje EuroVelo 1. Vede ze severu Norska po pobřeží až úplně na jih do Portugalska. Určitě ne ale na jeden zátah, jsem už pracující člověk, co hůř, podnikající. Ale určitě bych to postupně chtěla zvládnout.“
* Co byste doporučila dalším lidem, kteří zvažují podobné cestovatelské zážitky?
„Ať jedou! Protože ty zážitky vám nikdo nikdy nevezme. Rozšíří vám to hodně obzory, dokáže vás to hodně obohatit. I zpětně třeba tady pro život v Prostějově.“

VERONIKA JIŘÍČKOVÁ

* narodila se 21. prosince 1991 v Prostějově
* cestovatelka, podnikatelka a nadšenkyně do koloběžek
* dětství a mládí trávila v Prostějově, vystudovala Gymnázium Jiřího Wolkera
* později studovala na vysoké škole cestovní ruch, následně pokračovala na magisterském studiu rekreologie
* po škole se dala s přítelem na podnikání, společně vlastní firmu
* ze záliby v jízdě na koloběžce se stal koníček, kdy s koloběžkou byla už téměř v desítce zemí a na mnohasetkilometrových trasách
* aktuálně pořádá cestovatelské přednášky, kromě Prostějova se objevila třeba také v Olomouci nebo v Ostravě
* mezi její další koníčky patří vysokohorská turistika, divadlo, tanec a individuální sporty
zajímavost: nemá žádné motto, ale jak říká: „Mám své ‚neklidné nohy‘ (blog na Facebooku) a ty mě stále ženou dál a dál za poznáním.“

Total Comments

  • Infos
  • Ples Jevíčko
  • Basic
  • Interforst
  • Kendrion
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Přidejte si nás na Facebooku

Anketa - hlavní

JAK VÁM SE LÍBÍ V ZAHRANIČNÍCH RESTAURACÍCH?

2020 plesy
2017 vitejte na svete banner
Speciály Večerníku
2019 tv pohoda banner

 

Barometr

Památky lákají.

V Olomouckém kraji vloni došlo k nejrychlejšímu nárůstu počtu turistů v rámci celého Česka. Vyplývá to z aktuálních dat Českého statistického úřadu. Návštěvnost narostla téměř o devět procent a více lidí zde také přenocovalo. V regionu se vloni ubytovalo přes tři čtvrtě miliónu hostů.

Sabine páchala škody.

Černé předpovědi se vyplnily a orkán s dívčím jménem způsobil výrazné škody i v regionu. Strhával střechy, vyvracel stromy a ničil také elektrická vedení. Škody sčítá i prostějovský magistrát, kvůli dalším škodám byl nucen dokonce na dva dny uzavřít Městský hřbitov.

Total Comments

Osobnost týdne

ZDENĚK IZER
06 pawlovska
Známý bavič a imitátor tentokrát rozechvěl bránice divákům při svém nedělním představení v němčickém kině Oko, u něhož nechyběl ani Večerník

Total Comments

Číslo týdne

1 708


Jde o varování? Také na Prostějovsku se výrazným způsobem zvýšila nezaměstnanost, a to o čtrnáct procent. Aktuálně je na prostějovském „pracáku“ registrováno přes sedmnáct stovek lidí bez práce.

Total Comments

Výrok týdne

„LIDÉ SI NA MĚ UKAZUJÍ PRSTEM“

Redakci se ozval svědek bedihošťského případu skorovraždy. Nešťastný muž J. C. si postěžoval nad chováním spoluobčanů. Někteří jej prý viní ze spoluúčasti...

Total Comments