O sebeobraně jsem už dost slyšela, jako milovnice knih i ledacos přečetla, a Karate Kida jsem viděla snad stokrát. Párkrát jsem i jen tak ze zvědavosti zaskočila na nějaký ten kurz sebeobrany, kde mě mělo několik základních chvatů a zlověstných výkřiků „ha-ja!“ připravit na boj s nepřítelem. Vždycky, když jsem se svým cvičným spolubojovníkem slavnostně plácla o žíněnku, jsem se cítila bezmála jako Chuck Norris a vlastně jsem se už ani nemohla dočkat, až se na mě nějaký ten mizera začne sápat, abych ho mohla pěkně po ninžovsku zpacifikovat. Ale jako naschvál mě nikdo nepřepadl, ani mě nevzali jako rukojmího do zajetí, jak se to děje převážně ve filmu, dokonce se na mně už ani žebrající bezdomovci nedomáhali drobných. Asi se to absolvenství bojového kurzu holt pozná už na dálku, myslela jsem si.