Roční pauzírování se ve fotbalovém prostředí ukázalo jako velmi kritická doba, kterou naštěstí většina amatérských klubů přežila. Po znovuzahájení soutěží ale byla k vidění jedna věc, na niž jsme dříve nebyli zvyklí. Utkání se totiž většinou hrála v poklidu. S postupným návratem se ale postupně dostávají ke slovu i emoce. A ty jsou pozitivní i negativní.
Zmiňovat, že emoce do sportu patří, je zcela zbytečné, protože bez nich sport ztrácí význam. První ročník po covidové odmlce byl ale v tomto ohledu minimálně mdlý. Nyní se ale vše vrací do zajetých kolejí a na stadionech to zase žije. Je to znát na tribunách i mezi hráči a fotbal je zase tím atraktivním, na co se v malých obcí s radostí chodí.
Je jedno, zda jde o pozitivní, či negativní emoce, často totiž i fanoušci raději zažívají ty negativní. Někdy je to samozřejmě za hranou a úplně to do sportovních rubrik nepatří, ale je úžasné vidět, že dotyčným osobám na jejich výkonech záleží a nechtějí se smířit s porážkou, kterou cítí i jako nezaslouženou. V posledních týdnech o tyto vyhrocené zápasy nebyla nouze. Stačí vzpomenout utkání Klenovic s Otaslavicemi či duel Kostelce s Konicí nebo také souboje Olšan s Vrahovicemi a Vícovem. Zkrátka to jsou duely, které fanoušky sice rozdělují, ale zároveň baví.
Pevně věřím, že nastolený trend bude i nadále pokračovat a bude to žít minimálně stejně, jako tomu bylo teď na podzim. Na jaře, kdy půjde o postupy a sestupy, by se to snad mělo ještě stupňovat.