Absolvuje to někdy v životě asi každý rodič, i když vlastně nejen on. Mohl by tam vlastně klidně i nezletilý, pokud je tedy ovšem přítel školy. Ano, řeč je o třídních schůzkách. Možná si stejně jako já v této souvislosti vzpomenete na kultovní film Marečku, podejte mi pero. „Sdělení ředitele školy jsou vždy platná!“ nebo ono zmiňované „Já jsem přítel školy“ coby zdůvodnění, proč může jít student na schůzku rodičů a přátel školy.

Někdy na třídní schůzky chodívá jen jeden z rodičů. Pokud má na stejné škole dvě ratolesti ve dvou třídách, má to celé zpestřené o dvojitou zkoušku orientace v mnohdy složitém interiéru a běhu na kratší vzdálenosti. Je samozřejmě ideální, pokud v takovém případě jdou do školy rodiče oba. Což konečně můžete i v případě jedináčka či naopak dvojčat, pokud chcete nasát tu správnou školní atmosféru.

Přechod z prvního stupně na druhý je další ze zlomových momentů povinné školní docházky. Nová třída, nová třídní učitelka. Ideální seznámit se hned zkraje s novými reáliemi. Máte-li třídu propojenou s kabinetem chemie, dá se s úspěchem uvažovat o chemické učebně. Ty měly vždy svou specifickou vůni (či pach, záleží na individuálním vnímání), rozložitý laboratorní stůl pro demonstraci pokusů, dřez s vodní vývěvou, plynové kohoutky pro připojení kahanů, po stěnách Mendělejevova periodická soustava. Kromě srolované soustavy prvků někde v koutě jsem nic podobného pravda nezaznamenal. Asi už dnes všechno probíhá virtuálně. I případné experimentální výbuchy.

Elektronizace holt postupuje nezadržitelně i ve školství. Žákovské knížky už jsou jen starých vzorů, aby se vyprázdnily sklady. Slouží jen pro kontaktní informace a omluvenky, něco tak základního jako známky už tam nenajdete. Na to slouží Bakalář. Kdysi jsem znal televizní Bakaláře, ale to zjevně nebude ono, i když příběhy ze (školního) života tam také najdete. Akorát se tam musíte správně přihlásit.

A to je jen začátek. Co den slyším, že se děti musí přihlásit do přírodovědné učebny, učebny anglického jazyka a dalších. My se do učeben tak akorát stěhovali, jenže to ještě nebyl strýček Google. Když byly nějaké nejasnosti se zápisem v sešitě, přispěchal jsem dětem s radou podívat se do učebnice. „Tu jsme ani otevřenou neměli,“ dostalo se mi odpovědi. Zato jsme se dozvěděli, že v oné virtuální učebně mají žáci k dispozici prezentaci z předešlé hodiny, z níž si pořizují zápis do sešitu, takže lze kdykoli cokoli překontrolovat.

A co je nejlepší, od nového školního roku už neputují po školních chodbách ani leckdy obávané třídní knihy. I ty už přešly do virtuální reality. Učitelé už tak nemusí začínat hodinu dotazem „Kdopak nám dnes chybí?“, vše je automatizované, jen si žáci nesmí zapomenout u vchodu „čipnout“. Jestli zapomenou, mají co k vysvětlování ohledně nedobrovolné absence.

A pokud mají absenci opravdovou, nemusí si zoufat ohledně nedopsané látky či úkolů. Všechno zjistí od spolužáků na WhatsAppu. Ještě že jsou děti tak zběhlé v moderních informačních technologiích.

Jsou tací, kteří by už v dnešní době měli s absolvováním základní školní docházky potíž. Možná ji budou mít i školy, až nastane onen očekávatelný blackout. Jedno je každopádně jasné. Krádež třídní knihy už nevyšetří ani Jára Cimrman.