Jeho hlas je výrazný, nepřeslechnutelný a nezaměnitelný je i jeho projev. Pro řadu lidí a organizátorů dění všeho druhu je moderátor Petr Salava známou figurou a také někým, kdo pozvedne událost zase o úroveň výše.

Také v Prostějově je dost častým hostem, město si oblíbil. Pravidelně se podílí na moderování řady akcí a postaral se i o první větší lednovou událost, když XXXII. Tradiční Městský ples. „V Prostějově už se za ty roky cítím jako doma,“ říká s v exkluzivním rozhovoru úsměvem muž, který má za sebou tisíce různých podniků a s nimi i tisíce známých osobností ze světa kultury, sportu nebo politiky. S Večerníkem se podělil o své dojmy z práce, co mu ji dokáže zpříjemnit nebo naopak trochu znechutit. Dostal se někdy při svých zkušenostech do úzkých?

* V čem spočívá při moderování vaše příprava? A jak dlouhá je?

„Jsou lidé, kteří spoléhají na zázrak. Já vím, že zázrak přichází málokdy, takže jsem připravovací typ. Pro mě akce jako městský ples není tak náročná, když jsou tam tři větší vstupy. Ale když je to akce typu Sportovec města, Sportovec kraje nebo Večer mistrů, které také v Prostějově uvádím, to si pak chystám takzvaný televizní scénář. Tedy dělený na levé straně, co se bude dít, co se stane, a napravo průvodní slovo. Pak se z toho dá vyjít, možná i trochu kouzlit. (úsměv) Ale bez poctivé přípravy zázračný nápad přichází málokdy. Člověk si připraví nějaké vtípky, někdy i umělou chybu a pak je člověk schopný se z ní dostat. Ale podtržena je poctivá příprava.“

* Takže kdo je připraven, není zaskočen?

„Štěstí přeje připraveným, to je fakt. (usměje se) Protože jsem zažil i hvězdné slavné kolegy, kteří byli třeba zářivými hvězdami největších show na Nově. Přijeli na akci do Třebíče, patnáct minut před jejím začátkem. Psali si poznámky na ubrousek a fakt ten večer podle toho vypadal. A když ta hvězda, právě v Třebíči vůbec nezářící, odjížděla, tak jsem byl svědkem toho, čeho se sám nechci dočkat. Lidé si říkali, že to snad není možné, vždyť je to tak brilantní komik, ale tady to vůbec nezvládl a všechno pokazil... Jde o to, že třeba v rámci Večera mistrů tam je dvě stě jmen, která nesmím poplést. Jsou to hráči, realizační týmy, předávající. Vše musí být stoprocentní. Nevěřím tedy na zázraky. Velká poctivá příprava je ten zázrak.“

* Přesto se občas stane, že se vyskytne zádrhel a říkáte si, proč jsem sem lezl?

„Vzhledem k tomu, že se této oblasti věnuji skoro padesát let, mám za sebou 7200 vystoupení, tak ano, stalo se, že jsem zalitoval, když jsem něco vzal a nebylo to ono. Někdy se stane, že vás dostanou do úzkých třeba politici, kteří jsou občas nezvladatelní, ale musíte s nimi na jevišti vyjít. Že by to ale bylo, jak se říká ve filmu Knoflíková válka – ‚Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam nechodil‘, tak hluboce jsem to nikdy necítil. Stane se, že je člověk překvapený. Když se něco řekne, domluví a pak se věci tak neudělají, je to špatné. Člověk si totiž vybuduje nějaké schéma rozhovoru nebo chcete dojít k vtípku, a když to ten druhý nesplní, jak jste si předem řekli, musíte to operativně řešit. Ale nebylo to nikdy tak hrozné. Dalo se to vždy přežít.“ (úsměv)

* Dostal vás někdo vyloženě do úzkých? Nebo naopak vy někoho?

„Dostal, ano. Stalo se to při vyhlášení nejlepších tenistů na pražské Spartě, kde jako hosté byli pánové Ondráček a Pokorný, tedy Těžkej Pokondr, známí to vtipálkové. Tam to byl tehdy velmi těžký vyhlašovací večer, v rámci něhož přišlo navíc docela dost politiků, někteří velmi nekompromisní. Oni Pokondři šli zpívat a oni ten můj připravený scénář přelistovali, udělali takový vtip. A není nic horšího... (povzdechne si) Víte, kde jste skončil, víte, jak máte pokračovat, ale teď jste o dvacet stránek jinde. A teď samozřejmě máte uvést ministra financí nebo nevím, nějakou personu a vy musíte hledat, kde tak asi jste. Oni se tím náramně bavili. Lidi taky, ti věděli, co udělali provedli. Já byl totiž v zákulisí a oni to udělali před obecenstvem. No tak to mě dostali. Tam jsem chvilku nevěděl, jak z toho ven. co udělat. Mimochodem teď na posledním velkém vánočním galakoncertu večírku v pražské Hybernii, kde mám šedesátistránkový scénář, se mi stalo něco podobného. Vše jsem si vzorně připravil a protože je tam pološero, je moderátorský pult přesně nasvícený. Zřejmě se ale nějaký manažer chtěl podívat na uvedení svého svěřence a tu stránku číslo tři, kde můj text začínal si přelistoval. Je hrozné, když orchestr zahraje úvodní melodii z alba Vánoce ve zlaté Praze. Já tam vejdu, celý natěšený, podívám se, chci to rozjet a ouha. Ve scénáři je osm padesátá stránka. Strašné! To jsou prostě velmi těžké okamžiky. A i když jsem člověk, který to dělá dlouho a jsem doslova kovaný, tam jsem ale asi trochu koktal. (směje se) To je ale hrozná situace. Musíte rychle hledat před lidmi narvaným divadlem tu správnou stránku. A vysvětlení bylo, že někdo byl prostě zvědavý, jak budu uvádět některého interpreta, ale už se neobtěžoval strany scénáře vrátit zpátky na začátek…“

* Byla třeba nějaká osobnost ze showbyznysu, kultury, ze sportu, která vás překvapila svým chováním? Ať už v dobrém, nebo ve špatném?

„V dobrém, to mě nepřekvapí. To v podstatě očekávám. Ale že by byl někdo zlý, to snad ani ne. Zarazilo mě ale několikrát při rozhovorech, že byl ten druhý zpovídaný velmi skoupý na slova. Protože máte-li vést nějaký rozhovor, musí to být diskuse dvou lidí. A odpovědi ‚ano‘, ‚ne‘, ‚nevím‘, jsou fakt strašné,,. Ale taky se to někdy stane. Obdivoval jsem jednou Karla Šípa, kdy měl ve Všechnopárty režiséra, jenž prostě nechtěl odpovídat. A tak se ho zeptal, jak dopadl film. Odpověď zněla, že dobřeְ. A na dotaz, je-li s filmem spokojený, řekl, že jo. A na otázku, co byste ještě dodal, odvětil nic. Jsou holt tací, kteří prostě nemají chuť se bavit. Je to i neprofesionální, protože ten speaker je tam od toho. Vždycky říkám, že moderátor není hvězda večera, je to pouhý dispečer, posunovač programu. Ale s hostem musí panovat symbióza. Rozhovor s někým, kdo nechce mluvit, je sice chvíli vtipný, ale má to své hranice! Zvlášť s dětmi se to občas povede, třeba v rámci Večerů mistrů. Ty jsou bezprostřední. Když pětkrát dáte položíte otázku, pětkrát dostanete odpověď ano. Pak přidáte šestou otázku, zda umí říct něco jiného než ano, dítě on řekne ano…“ (smích)

* Tak sedmou už nepoložíte…

„To ne. Ale dá se to pochopit. U těch dospělých hostů je to někdy fakt nepříjemné.“

* Michal Nesvadba například říkal, že jeho největším kritikem je maminka. Máte také nějakého takového kritika poblíž?

„No jasně. To já mám na to svou manželku, která je velmi kritická. Dneska už i syna, kterému je bude šestnáct. Je dobré, že má člověk takovou tenisovou zeď, o kterou se dá pinkat, protože se vyvaruje chyb. To je pravda. Ale zase nemůžu říct, že bych se s nimi radil o každé věci. Ale některé větší projekty jim dopředu představím navrhnu, a když vidím, že je to baví, jdu tou cestou. A kolikrát se opravdu potvrdí stane, že mají měli s kritikou vlastně pravdu.“

* Co se týká vaší práce, jste podle vašich slov posunovač, dispečer…

„… A servisman.“

* Jaké to pro vás je, dostat se mezi hvězdy?

„Vždycky jsem to přijímal s pokorou a úctou. Není to nic přehnaného. Jsem rád, že v té mé kombinaci, kdy mými koníčky jsou hudba a sport, mám velké štěstí, že jsem to spojil jako práci. Měl jsem třeba úžasnou šanci nedávno, a na to jsem si vzpomněl, když nedávno odešel král kopané Pelé.  Rok jsem totiž pracoval jako dramaturg a moderátor na Nově. Tak A proto jsem byl pracovně v Košicích, kde hráli bývalí hráči Brazílie. Byl tam i Pelé. Já jel fakt tam a zpátky z Prahy autem pořídit rozhovor. Rozhovor s králem fotbalu. Ten se dělal pořizoval s překladatelkou, protože on nemluvil dobře jinak než portugalsky. A to setkání s ním, boxerem Muhammadem Alim nebo s Jardou Jágrem, to vše je nezapomenutelné. což je jasné... A neuvěřitelné setkání bylo i s Boltem, to bylo asi nejvíc. Taková obří star. Zažil jsem s ním dokonce zábavnou historku, kdy v Ostravě po jedné Zlaté tretře, která byla doslova obležená bodyguardy, protože v té době byl Usain světovou superstar. Byl to krásný letní večer a on se šel po závodech vyklusat před hlavní tribunu, která už byla prázdná. Už tam kolem všichni uklízeli panely a bannery. A napadla mě v tu chvíli bláznivá věc, že jsem se pokusil zařadit vedle něj a klusal jsem s ním. Bodyguardi se sice na mě podívali, ale nechali mě být. Byl tam známý fotograf Jirka Vojzola, který okamžitě pochopil můj záměr. Utíkal rychle do cíle a já jsem běžel ve svetru, v džínách, vedle mě světový velikán, který měl pusu roztaženou od ucha k uchu. A já ho poslední tři kroky před cílem předběhl. On věděl, že jsem prostě jen neškodný sympaťák a srandista, tak se jen chechtal. Je to o tom, že i velikán může mít velké pochopení a lidskost. Někteří jsou velicí právě tím, že sympatizují s těmi ty, kteří nejsou na jejich úrovni. Kdežto někteří, zvláště naši umělci, a bohužel i sportovci, kteří toho ještě ve dvaceti tolik nedokázali, mají pocit, že vyhráli mistrovství jsou nejlepší na světě. A podle toho se chovají. Takže pokora, úcta a setkání s opravdu legendárními velikými sportovci. To je pro mě z celé kariéry nejvíc.“

 

PETR SALAVA

* narodil se 7. srpna 1955 v Nymburce

* moderátor, bavič, scénárista a producent

* v roce 1974 založil fotbalový tým osobností, který dosud funguje

* od roku 1980 pracoval vystupuje jako diskžokej a moderátor

* působil v Československém rozhlase a Československé televizi, později od roku 1994 v televizi Nova, spolupracoval také s televizí Prima

* moderoval akce jako Fotbalista roku nebo Miss aerobik

* dlouhodobě spolupracuje s marketingovou společností TK PLUS, jejíž akce často uvádí

* s klubem Amfora navštívil na tři desítky 34 zemí světa, často i mimo Evropu

* podílí se na vyhlašování nejlepších sportovců hned v několika krajích a také na dalších podobných akcích

* spoluautor řady slavných fotbalových písní a autor 6 knížek

* ve volném čase se věnuje zejména sportu: rád běhá, hraje fotbal a tenis. Také lyžuje

* je dvojnásobný otec a trojnásobný dědeček

zajímavost: je autorem pokřiku „Kdo neskáče, není Čech. Hop, hop, hop!“