Na nohejbalové scéně prostějovského regionu se pohybuje několik sourozeneckých dvojic hráčů, z nichž jasně nejznámější jsou Ladislav a Lukáš Pírkovi (na snímku). Nohejbalisté tělem i duší, bratři jak se patří. Daleko za hranicemi okresu a kraje se jejich umění s míčem nad sítí zviditelnilo především díky současnému působení v TJ Sokol I Prostějov, kde patří k oporám prvoligového družstva mužů. Dvojrozhovor jsme věnovali nejen milovanému sportu, ale také jeho skloubení s každodenním životem v aktuální těžké době.

* Jak jste se vlastně dostali k nohejbalu?

Ladislav: „Já s ním začínal až na střední škole. Se mnou do třídy chodili dva prostějovští nohejbalisté Kamil Ryšavý a Luboš Nový, s nimi jsem hrával různé školní turnaje. Navíc můj strýc kopal v Konici a za nohejbalem jezdil do Čunína, já se čím dál víc přidával, tam se to zlomilo. Od osmnácti let jsem nejdřív chodil nějakou dobu trénovat v Prostějově, potom jsem rok do svých devatenácti strávil v Přerově, kde měli dorosteneckou extraligu. Následně jsem se vrátil do Prostějova a za muže tady hrál krajský přebor.“

Lukáš: „Jak to často bývá, když máš staršího bráchu, spoustu věcí děláš s ním. Laďa hrál nohejbal stejně jako táta a já s nimi jezdil na turnaje se dívat. Jednou v Čuníně nedorazil klukům z Přerova třetí do trojky, tak vzali mě, protože jsem už taky uměl docela kopat. Tuším, že mi bylo dvanáct let, od té doby jsem turnaje hrával pravidelně. A při nich si mě všiml prostějovský trenér Richard Beneš, který mě oslovil, jestli bych nechtěl trénovat v Sokole I. Zkusil jsem to a od třinácti nastupoval za Prostějov, prošel tu všemi mládežnickými kategoriemi.“

* Na kontě z nich máte mnoho úspěchů, že?

Lukáš: „Jo, povedlo se nám vyhrát mistrovství republiky žáků ve dvojicích i trojicích, v dorostu pak MČR dvojek a trojek hned několikrát stejně jako dorosteneckou extraligu družstev. Taky mám stříbro ze žákovského přeboru v singlu. Ale před přechodem do mužů jsem tenkrát v Prostějově skončil. Byla zde velice silná konkurence a já měl asi dojem, že nejsem dost dobrý se v ní mezi chlapama prosadit.“

* Vy jste dosáhl na nějaké úspěchy z oficiálních soutěží?

Ladislav: „Jedině čtvrté místo z té dorostenecké extraligy s Přerovem, jinak nic. V Prostějově jsem několik let hrával kraj mužů, pak toho nechal a vrhl se na amatérské turnaje neregistrovaných. U těch jsem vydržel dlouhé roky, absolvoval neuvěřitelnou spoustu akcí, všechno si pečlivě zapisoval do své kroniky. A dohromady to dalo nějaké tři stovky turnajů včetně sedmdesáti vítězných.“

* Většinu jste odehráli spolu v jedné trojici. Jak tahle společná kariéra vůbec odstartovala?

Ladislav: „Ještě když byl Lukáš kluk, tvořili jsme trojku náš táta, já a Michal Faktor. Ten pak přestával chodit, tak jsme místo něj vzali Lukáše. Sice byl menší, ale šikovný, postupně se na turnajích obouchával a zlepšoval. Jako rodinná trojice jsme hrávali za Čunín, jezdili trénovat i do Konice. Právě tam nám hodně dal nebožtík Jiří Jurka, od nějž jsme se toho dost naučili, získali výborné základy. Následovala Lukášova mládežnická éra v Prostějově, než toho někdy v osmnácti nechal. A díky tomu jsme mohli znovu objíždět turnaje neregistrovaných společně, někdy to dávalo i víc než dvacet akcí ročně. Pořád jsme přitom trénovali v Konici, naposledy ještě před nějakými třemi roky. Dokud jsem neměl děti, kopal třeba i pětkrát týdně. Teď už je času samozřejmě mnohem míň.“

Lukáš: „U mě bylo ve dvanácti letech na to začít s jinými sporty už docela pozdě. Navíc jsem se viděl v tátovi i bráchovi, chtěl umět nohejbal jako oni. Jakmile mě vzali mezi sebe na hřiště, tak to jelo. (smích) Výhodou byla moje levá noha, z té jsme hodně těžili.“

Ladislav: „Já si pamatuju svůj úplně první turnaj v Čuníně, kde jsme dostali od Aligátorů s Bobem Kroupou v sestavě dvakrát 0:10. Ještě mu od té doby pořád dlužím panáka. (směje se) Turnaj v Čuníně a Ptenském Dvorku byl tenkrát hodně vyhlášený, v jeho nejslavnější éře se tam účastnilo i čtyřicet mančaftů. Pak to šlo postupně dolů.“

* Co vás přimělo v zimě 2019 k návratu do Sokola I?

Lukáš: „Já jsem začal už půl roku předtím tajně jezdit na tréninky do Prostějova, to ani brácha nevěděl. Kopali jsme proti sobě singl s Tomem Robou, potom jsem se zapojil do dvojek i trojek. A když se to brácha domákl, tak jsem ho opakovaně přemlouval, ať se k nám v Prostějově přidá taky on. Laďa mi naopak domlouval, abych se na to vykašlal a dál jsme mohli spolu hrát amatérské turnaje. Nakonec se však on nechal ukecat jak mnou, tak trenérem Benešem. Jednou přišel zničehonic na trénink, chytlo ho to a už jsme oba zůstali.“

Ladislav: „Jakmile Lukin chtěl hrát první ligu za Sokol I, tak mi bylo jasné, že turnaje neregistrovaných bez něj nebudou vůbec ono. Dlouho mi to šrotovalo v hlavě a nakonec jsem se nechal zlomit, šel do návratu k oficiální soutěži. Což je něco úplně jiného, ale určitě nelituju.“

* Máte nějaký výhled do budoucna, jak s nohejbalem dál?

Ladislav: „Uvidím podle toho, jak mi to půjde a budu se cítit. Ale pokud se zapojí víc mladých a budou dobří, aby kvalitně naskočili do sestavy prostějovského týmu, já se nikam cpát nehodlám. Teď je kluků spíš málo a proto zatím hrát musím.“

Lukáš: „Já jsem říkal, že minimálně do třiceti let hrát ligu za Prostějov budu. Teď je mi osmadvacet, což znamená, že s letošní i příští sezónou ještě určitě počítám. Potom se uvidí.“

* Stále vás milovaný sport i po tisícovkách absolvovaných setů baví?

Ladislav: „Situaci hodně změní, když má člověk rodinu, vlastní děti. Svůj život bez nohejbalu bych si tak už dokázal představit, ale končit s ním určitě nechci. Zápal do zápasů pořád cítím, rád jdu na hřiště a odreaguju se tam, hrát mě stále moc baví. Jen cítím, že pomalu fyzicky slábnu, už toho neutáhnu tolik co dřív. Ono stíhat práci, rodinu, a ještě sport na nějaké úrovni dá zabrat.“

Lukáš: „Já mám výhodu, že jsem oproti Laďovi o víc než osm let mladší. Pořád se tak cítím plný energie, nohejbal mě moc baví a věřím, že se v něm ještě můžu zlepšovat, něčeho pěkného dosáhnout. Jen to chce poctivě trénovat, makat na sobě.“

Ladislav: „A až jednou v Sokole I oba skončíme, můžeme se zase spolu vrhnout do těch amatérských turnajů.“ (s úsměvem)

 

 

LADISLAV PÍREK

* narodil se 29. září 1984 v Prostějově

* nohejbalista TJ Sokol I Prostějov

* většinu života bydlel v Čuníně, před pěti lety se přestěhoval do Ptenského Dvorku

* od sedmi do čtrnácti let hrál fotbal za Konici, k nohejbalu se dostal až v osmnácti

* chvíli působil v TJ Sokol I Prostějov, pak byl jeden rok v Přerově a následně se vrátil do Prostějova

* po několika letech zanechal organizované činnosti a přešel ke hraní turnajů neregistrovaných, jichž absolvoval přibližně tři sta včetně sedmdesáti vítězných

* od roku 2019 se s bratrem Lukášem oba vrátili do řad prostějovského oddílu, který reprezentují v 1. lize družstev mužů ČR

* je ženatý, má čtyřletého syna a pětiměsíční dcerku

zajímavost: je vyučeným kuchařem, ale od dokončení školy až dosud již dvacet let pracuje ve ptenské pile Javořice

 

 

LUKÁŠ PÍREK

* narodil se 18. března 1993 v Prostějově

* nohejbalista TJ Sokol I Prostějov

* trvale žije v Čuníně

* jako malý hrál fotbal za Bouzov, s nohejbalem začal ve dvanácti letech

* prošel všemi mládežnickými kategoriemi prostějovského oddílu, před přechodem mezi muže však v Sokole I skončil

* poté hrával amatérské turnaje neregistrovaných, drtivou většinu společně s bratrem Ladislavem

* od roku 2019 se oba vrátili do klubu TJ Prostějov, který reprezentují v 1. lize družstev mužů ČR

* jako žák vyhrál MČR dvojic i trojic a druhý byl na MČR v singlu, coby dorostenec získal několik titulů na MČR dvojic i trojic a tři triumfy v extralize družstev

* je svobodný, ale má přítelkyni a desetiletého syna

zajímavost: je vyučeným truhlářem, od dokončení školy však až dosud pracuje osm let ve ptenské pile Javořice se svým bratrem i maminkou