Asi před půl rokem jsme si pořídili syrského křečka. Byl velmi, velmi zvídavý. Při cestě ze zverimexu domů, která trvala zhruba pět minut, byl schopný prokousat si otvor z kartonové krabičky, aby se podíval, kam se to dostal. A ještě ten večer jsem musela zajet do obchodu pro pletivo, abych jím obalila jeho novou klec. Zjistil totiž, že díry mezi jednotlivými mřížemi jsou natolik velké, že jimi může prolézat sem a tam.

Tím se vše vyřešilo a žili jsme si spokojeně v symbióze dál. Z křečka jsme si (díky mé „duchlací mánii“) vymazlili toho nejumazlenějšího mazlíčka. Nicméně jsem jednou o víkendu odjela k rodičům, což pro křečka nevěstilo nic dobrého. Totiž aby bylo jasné, můj manžel se o vše živé v naší domácnosti (včetně rostlin, zvířat a někdy i dětí) postará pouze v případě, že mu důrazně kladu opakovaně na srdce, aby to udělal. A tenkrát jsem na to zapomněla.

A tak se stalo, že v sobotu přišel muž z práce domů. Byla už pokročilá noční hodina, což je právě čas, kdy křečci vstávají na své oblíbené řádění. A když manžel rozsvítil světlo na chodbě, uviděl, jak křeček vyčkává na střeše svého dřevěného domečku a smutně se rozhlíží po někom, kdo by se s ním pomazlil. A v tu chvíli udělal nejhorší věc, jakou mohl – přešel nevšímavě kolem klece, navečeřel se a šel spát. Bez toho, aby se s naším křečkem poduchlal! Je jasné, co muselo nastat. Křeček se naštval, slezl z domečku, zapřel se do dvířek, otevřel je a utekl. Pobíhal po bytě celou noc.

V neděli, když jsem se vrátila, za mnou muž přišel s touto novinou. Neztratila jsem hlavu a řekla si, že křečka musíme najít. Když jsem po prošmejdění našeho bydlení uslyšela za kuchyňskou linkou ohryzávání dřeva, věděla jsem, kde je. Naštěstí je náš mazlíček ochočený, takže se mi podařilo jej nalákat s piškotem na ruku. Aleluja, křeček přežil a problém byl vyřešen. Alespoň zatím.

Od té doby se stalo pravidlem, že křeček každou noc utíkal z klece. Naštěstí jsem jej vždy našla za linkou a vylákala jej odtamtud stejným způsobem. Nicméně jsem pak přišla s tím, že musíme dvířka klece připnout zavíracím špendlíkem, abychom útěkům zabránili. Stalo se.

Uvědomila jsem si přitom jednu věc. Ačkoliv by někdo mohl namítnout, že náš křeček je zvídavý přirozeně, a proto se vydával pravidelně na své noční toulky, já vím své – kdyby se s ním manžel tehdy večer pomazlil, náš křeček by tak nezdivočel...