Je to přesně 100 let, co Emil a Jan Roubalovi zorganizovali unikátní průzkum tělesné vyspělosti. Do výzkumu se tehdy zapojili studenti ze zhruba sto středních škol po celém tehdejším Československu. Na toto šetření navazují odborníci z katedry tělesné výchovy a sportu liberecké univerzity. Jak dnešní teenageři vyjdou z tohoto srovnání? Přestože výsledky výzkumu dosud zveřejněny nebyly, odpověď je již nyní celkem jasná... Co však za tristním stavem fyzické kondice dnešní mládeže vlastně stojí? A dá se to nějak změnit?

Výzkum srovnávající kondici dospívajících dnes a před sto lety bude probíhat v březnu a dubnu. O tom, že se doba změnila, svědčí mimo jiné i fakt, že místo čtrnácti disciplín se může dnes testovat pouze pět: skok do dálky z místa, hod míčkem do dálky, shyby podhmatem a rychlostní a vytrvalostní běh. Takový hod oštěpem či vrh diskem si kantoři na dnešních školách už vůbec nedokáží představit.

Je téměř jisté, že průměrný prapředek by drtivou většinu dnešních dětí v rychlosti i síle předčil. Vše je přitom v první řadě o lenosti a katastrofální životosprávě nejen dětí, ale zejména jejich rodičů.  

Dnešní doba je založená na pohodlnosti, která je spojena s paradoxní touhou „stihnout“ toho co nejvíce. Hlavně z tohoto důvodu jezdíme všude autem, a to třeba i do obchodu, který máme od domu půl kilometru. Tam si nakoupíme tolik věcí, že je nám to líto vyhodit, a tak se přecpáváme, až nám to leze ušima. Normální, tedy přirozený, pohyb ze společnosti pomalu mizí. Kolik dětí cestou do školy ujde více jak jeden kilometr? Kolik lidí doma pěstuje hospodářská zvířata, o která by se museli starat. Vymlouvat se v tomto ohledu na covid je poněkud alibistické. Kdo chtěl, mohl sportovat i během pandemie.

Ano, děti skutečně přestaly chodit do sportovních kroužků, ale jít se ven proběhnout mohly vždy. Běhat, jezdit na kole, chodit na procházky, skákat přes švihadlo jim nikdy nikdo nezakázal. Problém je v tom, že se stále čeká, že za rodiče vše udělá škola nebo sportovní klub. Zásadní změna je v tom, že dříve děti nebylo možné dostat z venku domů, nyní je naopak problém je často dostat z domu ven. Kde v parku by si mohly zahrát počítačové hry? Proč by ovšem toto mělo být důležité? Není nakonec jedno, zda někdo zaběhne kilometr za čtyři, jiný za pět a někdo za šest minut? Tak úplně není…

Dnešní generace totiž změkla nejen fyzicky, ale i mentálně. Často nejsou schopni snést kritiku, čelit vysokému nasazení, zvládat cokoliv po delší dobu. Ovšem oč mají slabší svaly, o to více využívají silnějších slov. Pouze dokazují, že ti, kteří jsou ve špatné fyzické kondici, bývají plní mindráků. Přesto nezapřou, že jim chybí sebevědomí a mají strach i z vlastního stínu. Jakmile jim totiž cokoliv hrozí, velice snadno se z arogantních mluvků stávají malé, vyděšené děti. Jelikož cítí, že jsou sami zranitelní, hledají velice rychle ochranu někoho silnějšího, kdo by se o ně postaral nebo kdo jim alespoň slíbí, že se o ně postará…

Vše je určitě o našich hodnotách. Stačí si jen všimnout, jak v reklamách dominují slova jako „pohodlný“, „bez námahy,“ „snadno“ a další. Z pohodlí se zkrátka stal kult dnešní doby. Ostatně je to i přirozené. Když budete vykrmovat zvířata, také budou ze všeho nejraději pouze žrát, válet se a kynout. Přesto nám dnešní doba hlásá, že jen to, co je pohodlné, je správné. Tak to však není. Dokud si budeme myslet, že máme na vše nárok, nebudeme si schopni nic odříci a neuvědomíme si, že i nepohodlně se dá dobře žít, nic se nezmění.