Ahoj všichni, tak co, líbali jste se květnově pod třešní? Já myslím, že je to hezký zvyk. A protože mi na zahrádce roste taky jedna mlaďounká, byla to letos líbačka jedna báseň. Dokonce jsme si s manželkou kapku povzpomínali na Máchův Máj. V mém případě jsem se podivil, že mi ty verše ještě naskakují, a to mám dobu od školních lavic značně uplynulou.
No a teď položím asi kapku složitější otázku. Připomněli jste si květnové výročí osvobození našeho státu od německých okupantů? Já se upřímně těšil, že si zase zajdu na náměstí podívat se na historická vozidla a dobové uniformy, pokecáme s podobně natěšenými fanoušky historie, eventuálně vezmu podívat se na autíčka svou malou dceru, leč bohužel nastalo jedno velké nic. Oficiální vysvětlení, které proběhlo sociálními sítěmi, bylo takové, že by to letos nebylo vhodné. Za mě je to vysvětlení velmi vágní. Domnívám se, že je především poplatné současné době. Nevidím důvod, proč si vcelku zajímavým způsobem nepřipomenout události, od nichž uběhlo již dlouhých 78 let a jež jsou hlavně připomínkou toho, že agresora lze porazit. Považuji to, vzhledem k tomu, že za osvobození prostějovského regionu pokládali životy příslušníci více armád, včetně našich krajanů od „Svobodovců“, za de facto plivanec na jejich oběti. Mícháme „hrušky s jabkama“, kroutíme historii, jak se nám zlíbí. A to je tedy velice špatně. Neříkám to tady poprvé, že bychom se měli z historie poučit, ne ji „prznit“. Divíme se, že mladá generace o historii ví velmi málo, nebo dokonce nic? A co děláme pro to, aby tomu tak nebylo? Jedno velké nic. V médiích popřáváme sluchu „neználkům“ a „všeználkům“, kteří si ji překrucují, jak potřebují, a na pamětníky se kašle. A pak se nestačíme divit. Je mi stydno, smutno a neveselo z toho, jakou jsme schopni v sobě najít neúctu k těm, kteří za nás padli.
Marty
