Zdejší region má řadu známých a úspěšných sportovních rodin napříč několika posledními generacemi. Mezi NEJ dynastie v tomto ohledu patří Spáčilové. Za fotbalový 1.SK Prostějov v současnosti nastupuje Jiří Spáčil mladší, jehož tatínek Michal kdysi táhl druholigový LeRK a několik let strávil i v elitní Sigmě Olomouc. A dědeček Jiří Spáčil starší (na snímku) zasvětil celý život milovanému nohejbalu. A právě ten posledního března oslaví kulatou sedmdesátku. A tak jsme s ním probrali okolnosti jeho spokojeného bytí.

 

* Nohejbal jste dlouho aktivně hrával a stále v něm působíte jako sudí. Jak jste se k němu ale dostal?

„My jsme sportovní rodina, moji rodiče hrávali stolní tenis za Tatran Prostějov a dělali i spoustu jiných sportů. Já jsem už jako malý kluk začal s fotbalem a hodně mi to šlo díky dobré technice. Byl jsem však slabší fyzicky, vydržel běhat vždycky jen dvacet minut – a pak odpadl. Tak jsem se dal na ´nohec´, kde se zdaleka tolik neběhá. Zvlášť když hrajete na síti jako já, šikovně jsem se tam uklidil na post smečaře a blokaře, abych mohl využívat technicky výbornou práci s míčem.“

* S nohejbalem jste toho prožil opravdu hodně, že?

„To máte pravdu. Za TJ OP Prostějov jsem hrával nejvýš druhou ligu, ale nejvíc vzpomínám, jak jsme pravidelně vítězili na odborářských mistrovstvích republiky. Pokaždé se konalo v Rybitví a my tam vyhráli dvanáctkrát, k tomu přidali dalších jedenáct titulů z národního šampionátu stavařů a jeden dokonce i na meziresortním MČR. Navíc mě většinou vyhlásili nejlepším hráčem na síti, byla to moc krásná doba. Akorát jsem kvůli nohecu i práci netrávil příliš času doma s rodinou. Často jsem jako elektromontér musel přes týden na montáže, po návratu odjel na víkend za nohejbalem a tak pořád dokola. Naštěstí mám vzácnou ženu, která se skvěle starala o děti a mou sportovní vášeň chápala. Ze začátku se jí to tedy moc nelíbilo, ale časem si zvykla. (smích) Je zlatá.“

* Máte nějakou speciální vzpomínku na aktivní hráčskou kariéru?

„Těch je hromada. Například jsem na jednom odborářském mistrovství přišel se speciální fintou: technickým útokem jsem roztočil balón natolik, že se vracel zpátky přes síť, a v tu chvíli jsem ho vždycky ve vzduchu políbil. Povedlo se mi to takhle několikrát během chvíle, soupeře jsem tím dost štval. Ale zároveň mě uznávali a pořadatelé mi pak dali výjimečnou individuální cenu – zlatem vykládaný čajový servis, v tu dobu normálně určený pouze na vývoz do ciziny. (směje se) Nebo mi jeden z nejlepších nohejbalistů české historie Vilém Ungermann – tenkrát ještě jako mladší kluk – často říkával: ‚Jirko, tu tvoji patu bych chtěl mít!‘ V nohecu je takzvaný útok patou technicky asi nejnáročnější úder. Akorát musím přiznat, že se nohejbal podepsal na mém zdraví.

* V jakém smyslu?

„Člověk při něm nohama pořád chodí do extrémních pohybů, hlavně síťaři jako já. Tím pádem jsem musel už před padesátkou definitivně skončit s hraním a jít na operaci s kyčlí, dávali mi umělou. Bylo to před dvaadvaceti lety, což si pamatuju úplně přesně díky tehdejšímu narození vnuka Jiříka. 11. února 1999 přišel na svět, o dva dny později mě pustili z nemocnice. Nastoupil jsem tam jako táta a odcházel jako děda. (se smíchem) Druhou kyčel mi pak vyměnili před jedenácti lety, přesto celou dobu od ukončení hráčské dráhy dělám aspoň rozhodčího.“

* Role arbitra vás také chytila?

„Není to sice hraní, ale zůstávám u sportu, který mám tolik rád, a mezi kamarády nohejbalisty. Dlouho jsem pískal extraligu, a kdyby u nás neplatilo věkové omezení do šedesáti let, možná bych ji rozhodoval doteď. Za posledních deset let tak objíždím první a druhou ligu. Velice rád pak vzpomínám na patnáct odřízených Světových pohárů a hlavně na dvě mistrovství světa, což byl určitě můj mezinárodní vrchol. Z jednoho světového šampionátu tady v Prostějově mám taky úsměvný zážitek.“

* Povídejte.

„To už jsem měl po první operaci kyčle, před zápasem mezi Švýcarskem a USA jsem si kopal s míčem a několikrát za sebou ho poslal s rotací přes síť tak, aby se mi vrátil zpátky. Švýcaři i Američani to sledovali s otevřenou pusou, pak mi zatleskali a moc je zajímalo, jak může rozhodčí ovládat nohejbalovou techniku mnohem líp než oni. Tak jim říkám, že ´nohec´ trochu umím. Oni přikývli a šli hrát svoje utkání mistrovství světa.“ (smích)

* Váš syn Michal to s fotbalem dotáhl až do prvoligové Sigmy Olomouc, vnuk Jirka jde v jeho stopách. Jste na oba hrdý?

„Hrdý jsem na všechny tři své děti i pět vnoučat. Míša měl odmala přirozený talent na všechny sporty, zkoušel jich několik a na co sáhl, to mu hned šlo. Nejvíc ho bavil fotbal, proto u něj zůstal. A myslím, že má za sebou moc pěknou kariéru, ještě doteď nastupuje za Hodolany. Jen škoda, že zrovna když byl v Sigmě, tak se tam často měnili trenéři a týmu se nijak extra nedařilo. Chtělo to už tenkrát Peťu „Johna“ Uličného, našeho nedalekého souseda z chaty na plumlovské přehradě a pana kouče. Ten se však do Olomouce znovu vrátil až později. Každopádně Míša vždycky byl fotbalový technik a vnuk Jiřík má ještě všechno před sebou. Vyrostl v Sigmě, teď hraje za 1.SK Prostějov. A uvidíme, kam až to dotáhne. Jen mě mrzí, že se úspěchů obou kluků nedožil můj táta, velký sportovní nadšenec. Nejdůležitější ze všeho je v každém případě zdraví, před několika lety měl Jiřík na čtyři měsíce zraněné koleno – zrovna před nominací do mládežnické reprezentace ČR U18.“

* Když jste zmínil zdraví, jak se vyrovnáváte s momentálním děním silně ovlivněným koronavirem?

„Doba je bohužel velmi zlá, ale člověk nesmí podléhat malomyslnosti. Já jsem v důchodu, takže nic nemusím a jen můžu. (úsměv) I když tedy poslední rok průběžně platí spousta různých omezení, nežijeme s manželkou v nějakém strachu nebo depresi. Přes zimu jsme doma a hodně sleduju sport v televizi, přes léto pak pobýváme na chatě u plumlovské přehrady. Zůstáváme docela v pohodě, horší je to teď spíš pro ekonomicky aktivní lidi, kteří musí živit rodiny. A vedle finanční zadluženosti pro příští generace je nejvíc nepříjemná určitě i nejistota, že nemůžeme spolehlivě vědět, co přesně nás dál čeká, jak dlouho ještě covid bude omezovat naše životy. Holt musíme bojovat.“

* Co oslavy vašeho životního jubilea, kdy tuto středu máte sedmdesát roků?

„Teď to zatím na žádné extra slavení kvůli hygienickým opatřením není. Ale až se situace zlepší a nařízení uvolní, tak něco určitě naplánuju, aby to stálo pořádně za to. Sedmdesát má člověk jen jednou, no ne?“

JIŘÍ SPÁČIL

* narodil se 31. března 1951 v Prostějově

* je ženatý, má tři děti a pět vnoučat

* bývalý nohejbalista a stolní tenista, dodnes nohejbalový rozhodčí

* stolní tenis hrával za TJ OP Prostějov a za Vyškov (nejvýš divize), několikrát se zúčastnil mistrovství republiky resortu stavebnictví či meziresortního MČR

* nohejbal hrával za TJ OP Prostějov (nejvýš 2. liga), s nímž se stal dvanáctkrát národním odborářským šampionem, jedenáctkrát vyhrál MČR resortu stavebnictví a jednou meziresortní mistrovství republiky, k tomu slavil okolo 120 vítězných jednorázových turnajů

* už 26 let je nohejbalovým rozhodčím, dlouho řídil zápasy extraligy, v posledních 10 letech první a druhé ligy

* pískal na přibližně stovce mistrovství republiky všech věkových kategorií a na spoustě jednorázových turnajů včetně několika desítek mezinárodních

* jeho vrcholem v roli sudího bylo 15 Světových pohárů a především 2x mistrovství světa

* většinu života pracoval jako elektromontér v OSP Prostějov, po roce 1989 byl zaměstnán v Oděvním podniku PV, od roku 1998 je v invalidním důchodu

zajímavost: jeho syn Michal byl známým prvoligovým fotbalistou, vnuk Jiří mladší momentálně nastupuje za druholigový 1.SK Prostějov a starší dcera Monika dosáhla v dětství první výkonnostní třídy ve sportovní gymnastice, pouze mladší dcera Lenka nikdy vrcholově nesportovala