V květnu oslaví své teprve jednadvacáté narozeniny, ale už nyní toho má za sebou více než řada jeho fotbalových vrstevníků, ale i hráčů mnohem starších. O Karlu Spáčilovi (na snímku) bylo slyšet už v jeho mládežnických letech a on svůj talent skutečně potvrdil. Ukázal velké odhodlání a snažil se pokorně plnit pokyny trenérů i starších spoluhráčů, což ho vyneslo, má tak dobře fotbalově našlápnuto. Začal v krajském přeboru, odkud během jediného roku postupně přešel přes třetí a druhou ligu v mateřském Prostějově až do nejvyšší soutěže. V Hradci patří od začátku mezi stabilní členy základní sestavy a o dosavadním průběhu kariéry povyprávěl v dnešním obsáhlém rozhovoru. Kdo ví, třeba jeho příběh bude inspirovat i další hráče.

* Mládež v Prostějově, následně během roku přes krajský přebor až do nejvyšší soutěže. Nemáte strach, že se z tohoto snu probudíte?

(smích) „Určitě to vnímám tak, že je to něco neuvěřitelného, plním si sen. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že vše půjde tak rychle, tak bych se mu rovnou vysmál. Po dorostu jsem si ale řekl, že udělám maximum, abych se jednou dostal do profi fotbalu. Dostal jsem nabídku od Prostějova, že se s ním můžu připravovat. Byl jsem poslán do krajského přeboru, tam mi půlrok opravdu pomohl, stejně tak i následně ve třetí lize v Blansku. Už jen následný přesun zpátky do Prostějova, kde jsem hned nastupoval v základu, byl pro mě příjemný šok. A zimní nabídka z ligy je už jen takovou sladkou tečkou krásného příběhu, jenž jsem za poslední rok prožil.“

* Po mládeži u vás nastal zlom, věděl jste, za čím chcete jít. Jak náročné to bylo?

„Musel jsem toho hodně obětovat, ale věděl jsem, že co dělám, má význam. Do budoucna to pro mě může být správná cesta. Velmi mi v tomto pomohl kouč Šustr, který mi vtloukl do hlavy, že abych něčeho ve fotbale dosáhl, tak to bude dlouhá a trnitá cesta. Snažil se mi pomoct, byla to dřina. Pochopil jsem to správně a teď můžu jen děkovat, že jsem tam, kde jsem.“

* Hned po dorostu krajský přebor, což je strmá cesta do profi fotbalu. Jak se ale člověk popere s tím, že sice fotbalově vyčnívá, ale fyzicky musí zabrat?

„Přesně tak. Hlavní záměr mého přesunu do kraje byl právě v tom, abych si postupně zvykl na mužský fotbal, který je odlišnou disciplínou. Musím říct, že i když jsem byl ze začátku hodně skeptický, tak mi to dalo neuvěřitelně moc. Musel jsem si zvyknout na zcela jinou tvrdost a nikdo mi tam nedal nic zadarmo. Určitě toho zpětně nelituji a jsem rád, jak jsem to zvládl.“