Říká se, že každý začátek je těžký. Často to ovšem může platit i o konci. Zkušené kurátorce Kamile Husaříkové (na snímku) se z prostějovského muzea neodcházelo vůbec snadno, a to zejména proto, že opouštěla rozdělanou práci. Kromě vrácení děl z výstavy slavného fotografa Jana Saudka to byla zejména realizace již připravené výstavy českého impresionismu, jenž patří k jejím vůbec nejoblíbenějším výtvarným směrům. Bohužel už nedostala šanci, aby tento projekt mohla v prostějovském muzeu realizovat. V našem obsáhlém rozhovoru jsme se pokusili ohlédnout za jejím dlouhým působením v této instituci od samotných počátků až do letošního konce. Přitom jsme se zaměřili zejména na některé z výstav, na něž se díky vysokému osobnímu nasazení podařilo získat díla z nejrůznějších koutů naší vlasti. V dnešním vydání vám přinášíme jeho první část, na tu druhou se můžete těšit už v příštím čísle.

 

* Na úvod bych se rád zeptal, zda a jak často jste si vy sama coby žákyně základní školy kreslila? Vytvářela jste někdy například karikatury učitelů nebo něco podobného?

„Na základní škole mi výtvarná výchova moc nešla. Myslím, že jsem z ní dostávala jedničku jen proto, abych neměla pokažené vysvědčení. Jediné, co jsem dělala ráda, bylo překreslování obrázků přes kopírák a vybarvování omalovánek.“

* Ptám se proto, že během svého působení v muzeu jste měla na starost zejména přípravu výstav děl výtvarného umění. Malujete vy sama ráda?

„Mě nikdy nenapadlo malovat, i když v muzeu se v minulosti několikrát konaly výstavy obrazů a fotografií mých kolegů.“

* Odkud tedy pramení váš odborný vztah k výtvarnému umění?

„Když jsem nastoupila do muzea a dostala jsem se do depozitáře, nejvíc ze všech sbírek jsem byla nadšená z obrazů. Tehdy byl ovšem systém práce úplně jiný. Byli jsme malý kolektiv, já jsem byla v té době nejmladší. Moje první pracovní náplň byla Literární historik. Zpracovávala jsem sbírku Jiřího Wolkera a Petra Bezruče. Při realizaci výstav jsme pomáhali všichni. Zjistila jsem, že právě tohle mě baví nejvíc. Když mi dal pan ředitel Kočenda v roce 1979 souhlas k dálkovému studiu na vysoké škole, hledala jsem obor, kde bych se s dějinami umění seznámila. Tehdy bylo velmi obtížné dostat se na filozofickou fakultu a na humanitní obory obecně. Byla jsem proto moc ráda, že jsem mohla začít studovat Teorii kultury.

* Čím vším jste si v rámci muzea prošla?

„V muzeu jsem pak prošla ještě dalšími pracovními pozicemi, zpracovávala jsem fond starých tisků a spravovala muzejní knihovnu. Často jsem dělala přednášky v expozicích nejen pro děti a mládež, ale i pro veřejnost. Když jsem potřebovala nějakou radu, nebyl problém zajít za starším kolegou. Byli jsme opravdu dobrý kolektiv, a to byl jistě také důvod, proč se mi v muzeu moc líbilo.“

* V prostějovském muzeu jste strávila bezmála 45 let. Jak jste se do něj vlastně dostala?

„Vyloženě náhodou. Pracovala jsem necelý rok v Olomouci, konkrétně v Sigmě na ústředním prodeji, kde jsem překládala z němčiny a někdy i z italštiny. Moc se mi tam líbilo, ale znamenalo to každodenní dojíždění. Když se můj budoucí manžel vrátil z vojny a uvažovali jsme o sňatku, chtěla jsem se vrátit do Prostějova. A muzeum právě v tu dobu uveřejnilo inzerát na pracovní pozici Literární historik. Tak jsem si řekla, že to zkusím. A vyšlo to.“ (úsměv)

* Postupem času jste začala připravovat právě výstavy výtvarného umění. Pamatujete si na svoji první?

„První ‚velká‘ výstava, kterou jsem v muzeu realizovala, byla výstava koláží Jiřího Koláře. Nejednalo se o kolekci velkou rozsahem, ale všechna díla byla ze soukromé sbírky, a závěr výstavy se v muzeu zcela nečekaně objevil sám Jiří Kolář. Působil na mě jako velmi skromný člověk, s úžasným přehledem a přátelským vystupováním. Ze setkání s ním jsem byla nadšená.“

* V roce 2003 jste stála za velkoryse pojatou výstavu nazvanou Pocta Josefu Ladovi, která představila 250 výtvarných děl tohoto známého autora. Jak na její přípravu vzpomínáte?

„Realizace výstavy Pocta Josefu Ladovi byla pro mě velká radost. Zahájena byla v předvánočním čase, a přesto, že kolekce obsahovala různé známé i méně známé obrazy a kresby, hlavní část výstavy tvořily úžasné náladové kresby s vánoční tematikou. Asi i toto byl důvod, že výstavní sály byly v každou denní dobu plné nadšených návštěvníků. K celkové atmosféře přispělo i to, že po náměstí chodil ponocný a troubil.“

* Jak jste se k těmto obrazům dostala?

„Expozice byla kombinací zápůjčky od vnuka Josefa Lady a ze státních galerií. Pro výstavu jsem objevila i raritní záležitost, kterou byly kresby pro Pražské vodárny uložené v jejich archivu. Na výstavě byly i méně známé kresby k předvolebním agitkám. Dodnes mi Josef Lada posílá k Velikonocům a Vánocům pohlednice s vtipnými kresbami svého dědečka.“

* Byla tato výstava nějakým způsobem výjimečná i pro vás osobně?

„Vidět tolik spokojených a okouzlených diváků je vždy pro autora výstavy velké zadostiučinění a naplnění jeho práce. S výstavou jsem pak cestovala ještě do Galerie mesta Bratislavy a také tam ji veřejnost přijala velmi dobře.“

* Vaší srdeční záležitostí byl nepochybně projekt Pocta kubismu. Co vás právě na tomto výtvarném směru tak přitahuje?

„Výstava Pocta kubismu byla i podle hodnocení kurátorů ze zapůjčujících galerií nejprestižnější ze všech velkých prostějovských galerijních projektů. Podařilo se na ni dovézt mistrovská díla tohoto výtvarného směru a objevila se zde jména jeho předních reprezentantů. Nemohu říct, že právě kubismus bych měla ze všech výtvarných směrů nejraději, ale na tuto výstavu jsem byla opravdu hrdá. Přijížděli na ni návštěvníci z celé republiky a jejich nadšené zápisy v návštěvní knize i statistiky návštěvnosti hovoří za vše. Přijelo i mnoho sběratelů, protože právě kubismus je stále v hledáčku jejich zájmu a díla stoupají na ceně.“

 

KAMILA HUSAŘÍKOVÁ

 

* narodila se 3. března 1956 v Prostějově

* v letech 1971 až  1975 vystudovala GJW v Prostějově

* v letech 1975-1976 pak Státní jazykovou školu v Brně, od roku 1979 dálkově studovala UJEP v Brně obor Teorie kultury. Tu však nedokončila

*v letech 1976–1977 pracovala v Sigmě Olomouc jako překladatelka, od roku 1977 až do letošního podzimu pak působila v Muzeu a galerii v Prostějově

* je vdaná, má dva syny a čtyři vnoučata

* mezi její koníčky patří zvířata, vaření, hudba, ráda jezdí na kole a v létě plave, za odpočinkem ráda míří do Chorvatska 

* miluje květiny zejména konvalinky, frézie, pivoňky, sakury a magnolie

zajímavost: je také velkou milovnicí psů a pro prostějovské muzeum před 10 lety připravila výstavu Psí oči, přičemž expozice velkoplošných fotografií z charitativního projektu Antonína Malého a hraběnky Mathildy Nostitzové na podporu výcviku vodících psů pro nevidomé obsahovala portréty známých osobností včetně Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka, Jiřího Suchého, Marka Ebena, Jiřího Bartošky, Václava Havla či Karla Gotta i s jejich psími kamarády