Pokud se chceme dostat autem do jakéhokoli většího města, střetneme se s trendem posledních let. Ten nás nemilosrdně udeří do očí, někdy i dlouho předtím, než uvidíme ceduli vítající nás v tom či onom městě. Jmenuje se „velké průmyslové haly a sklady“. Řadu měst, včetně Prostějova, dnes lemují desítky a desítky hal. Tu větších, tu menších. Často je ale spojuje dvě věci: vyrostly v posledních několika letech. A vyrostly na původní orné půdě.
Neustálé zvětšování (nejen) průmyslových závodů na úkor ornice bylo v minulých letech několikrát tématem veřejné diskuze. Hovořilo se o zvýšení poplatků za vynětí půdy z půdního fondu, hodněkrát se probíralo to, kolik „fotbalových hřišť“ volné půdy se zastaví. Zdá se však, že věc vždy načas usne, nic se neprovede. Až do doby, než se po mrtvém tichu znovu někdo ozve a téma opětovně zvedne.
Jde přitom o nemalý problém. Výnosnost ploch určených k pěstování totiž nejde vystupňovat donekonečna. V určitém momentu už to zkrátka dál nejde. Připočtěte erozi půd a její udusávání mnohatunovými stroji, které ve výsledku může vést k poničení úrodných vrstev půdy snížením její propustnosti. Když to „vynásobíme“ ztrátou půdy v důsledku rozšiřováním průmyslových podniků a skladovacích hal, je zde problém.
Komicky v té souvislosti zní slova, která jsem pár let zpátky zaslechl od jednoho z městských úředníků o tom, že v okolí měst by se měla nacházet zástavba, ne pole. Zajímavý názor. Třeba jej on i další lidé, kteří umožňují zastavování dalších a dalších hektarů – a nevyužívání brownfieldů, změní ve chvíli, kdy místo chlebů začnou v obchodech prodávat zabalené kusy asfaltu či betonu.