Před deseti, patnácti lety by porážka s Dánskem znamenala neuvěřitelný trapas, dnes už je to krutou realitou, bohužel. Být lepší herně ještě neznamená zákonitě tři body. O tom se nyní přesvědčil i náš nároďák. Po bitvě je každým generálem a nemá cenu se opakovaně pouštět, co mělo či nemělo měnit. Dát houževnatým Dánům první gól, a že k němu v prvních deseti minutách kolotoče nebylo daleko, tak si troufám tvrdit, že by byl výsledek zcela odlišný.
Jenže branku ne a ne dát. Problém s tím dát branku ale nemá pouze reprezentace a nenarážíme na to jen v hokeji. Krutá realita posledních let. Dlouhodobě dokážeme vychovat spolehlivé brankáře i zadáky, či hráče bojovníky, kteří nevypustí nic, ale vychovat rozeného střelce neumíme. Fotbal, hokej to v posledních letech jasně dokazuje. Ano, najdou se i příklady, které z těchto pravidel znamenají výjimku, ale je jich minimum.
Na druhou stranu je ale nutno uznat i kvalitu Dánů, nehráli žádný pohledný hokej, který by diváky bavil, ale šli si za svým a přineslo jim to ovoce. Bohužel pro nás jim k tomu pomohl i kus štěstí u první branky a velmi sporné trestné střílení, ale na to už se historie ptát nebude.
Češi přitom nepředvedli tak odporný výkon jako na předchozích dvou turnajích, ale na buldočí práci soupeře v obranném pásmu to bylo zkrátka málo. Jestli navíc něco naše mužstvo vždy umělo, tak to bylo dostat se z kritické situace k výšinám. Nezbývá než věřit, že to prokáže i tato parta, kde si většina z nich poslední roky bez medaile velmi dobře pamatuje. Teď už totiž není na co čekat.
