Konečně, chtělo by se říct. Zatímco kluby z CHANCE ligy v uplynulých týdnech pilně informovaly o odchodech, příchodech a podpisech, Jestřábi zůstávali velmi tajemní. A po sezóně si dali neoficiální informační embargo. Žádné zprávy, taky zprávy. Nicméně se začátkem přestupního období se komunikační ledy hnuly i na straně Jestřábů.
Snad je to tím, že už dlouho nebyla válka a nebylo nutné se zabývat vážnějšími problémy. Ještě před nástupem koronaviru začali někteří z nás řešit neuvěřitelné ptákoviny. A když už s tím jednou začali, hodlají v tom očividně pokračovat, i kdyby kousek od nich vybuchla atomová elektrárna.
Před několika týdny jsem se zúčastnil slavnostního otevření pěti nově zrekonstruovaných operačních sálů v prostějovském špitálu. Mimo jiného mě velice zaujal podrobný popis všech moderních vymožeností, kterými sály oplývají. Moje pozornost se také soustředila na slova primáře Jiřího Šťastného o tom, že sály jsou vybaveny unikátními antibakteriálními obklady a high-tech vybavením včetně skleněných stěn, které byly opatřeny proticovidovými nástřiky.
Dlouho čekal, předlouho. Každá série však jednou skončí. A platí to jak o těch pozitivních, tak o těch negativních. Jedna skončila taky v sobotu na prostějovském fotbalovém stadionu.
Pokud se na poslední chvíli opět něco nezměnilo, může počínaje dneškem venku společně sportovat třicet lidí. Hurá, zvolají možná mnozí. Já však říkám, že to je pouze nehorázně pozdní krok k návratu do normálu v oblasti, která měla být výrazně rozvolněná už dávno.
Už v zimní přípravě to bylo vidět. Hráči prostějovského eskáčka zprvu v zápasech opatrně našlapují, jako kdyby nevěděli, co si proti soupeři mohou dovolit. Úvody utkání bývají pravda občas opatrnější, ale zde jde mluvit klidně o ustrašenosti.
Více než měsíc uplynulo od posledního (nešťastného) utkání Jestřábů. V něm Prostějov dlouho vzdoroval, nakonec však padl s Porubou a jeho pouť vyřazovací částí skončila. Právě tehdy však obvykle u klubů začíná honba za novými hráči, podepisování těch stávajících nebo džentlmenské rozloučení s těmi, o které buď už není zájem, nebo z jiného důvodu…
Velice smutný, zároveň naopak velmi potěšující, takový je stav fotbalu na Prostějovsku. Záleží fakticky na tom, z jakého úhlu se na to člověk dívá. Nepěkný obrázek poskytují okresní soutěže, které se za posledních pár let smrskly. A hovoří se už o zániku některých z nich. Ostatně spojování nebo přímo zánik týmů nejsou ničím novým, ve III. třídě OFS to dokonce zachraňují dva týmy z Olomoucka. Hráči zkrátka stárnou, noví se neženou a tak týmy logicky „vymírají“.
Máme tady duben, ale protože se domnívám, že letos na aprílové žertíky tak nějak není nálada, tak raději pojďme zalistovat kronikami a podívejme se do minulých let, která byla chvílemi i veselá.
Minulý týden jsme si připomněli výročí tragické události z roku 1917, která vešla do dějin jako takzvaná hladová demonstrace. Prostějov a jeho obyvatele tehdy sužovalo především špatné zásobování, které souviselo s probíhající 1. světovou válkou.
Už v zimní přípravě to bylo vidět. Hráči prostějovského eskáčka zprvu v zápasech opatrně našlapují, jako kdyby nevěděli, co si proti soupeři mohou dovolit. Úvody utkání bývají pravda občas opatrnější, ale zde jde mluvit klidně o ustrašenosti.
Mluví se o tom celý týden, jak je možné, že fotbal dostal přednost před návratem žáků do škol? Jenže ono všechno má svá pro a proti… A zcela na rovinu. I přes čísla, která v České republice byla, jsou a budou, už dávno měla být školní docházka povolena stejně jako návrat alespoň části fanoušků do hledišť. Jenže prioritní návrat do škol vymizel rychleji než pára nad hrncem, a i proto je teď bit také sport za to, že šel dlouhodobou cestou k nynějšímu úspěchu a částečnému návratu svých příznivců na stadiony.
„Je škoda, že se pomalu každý rok mění téměř celý tým.“ Tak zněla slova někdejšího trenéra Jestřábů Jiřího Šejby na tiskovce po uplynulé sezóně. A podobně později hovořil i jeho asistent Ivo Peštuka. Měsíc se s měsícem sešel, první jmenovaný už v týmu nefiguruje, o konci druhého se živě spekuluje a konec dlouholetého asistenta je rovněž na spadnutí.
Asi bychom hledali mezi televizními diváky pod lupou ty, kteří v průběhu minulých desetiletí aspoň nezahlédli mnohokrát reprízovaný seriál M.A.S.H. Téma sice vážné, válečný konflikt není absolutně žádná legrace, jenže právě proto, aby si to všichni náležitě uvědomili, je potřeba určitý nadhled. Konečně při každé činnosti i v těch nejtěžších podmínkách lze najít něco úsměvného.
Moc rovný povrch? Příliš dobře upravený trávník? Nebo snad hanácké klima? Těžko říct, co za to může.
