Už jsou to skoro dva týdny, co olympijský oheň v Itálii pohasl, ale na vynikající sportovní výkony se bude ještě dlouho v živě vzpomínat. Více než čtrnáct dnů zápolení o téměř stovku sad medailí hltal celý sportovní svět a výkony všech sportovců zaslouží absolutorium bez rozdílu umístění. Čtyřletý cyklus má totiž hodně do sebe a svátku sportu letos i přes řadu dřívějších hrozeb nechybělo nic.
Za normálních okolností při závodech světového poháru se počty fanoušků často neblíží nijak závratnému číslu, ale během olympijského programu raketové vzrostou. I těm nejlepším z nejlepších, kteří jsou ověnčeni řadou úspěchů a sbírají je jako na běžícím pásu, se totiž tento závod zcela vymyká. Moc dobře si totiž všichni uvědomují, že pokud se chtějí stát nesmrtelnými ve svém sportu, tak musí zvítězit teď a tady.
Vybrat ze široké škály ty, kteří měli cestu k medaili nejnáročnější, je pak za mě holý nesmysl, protože každý sport má jiné potřeby a sportovec musí ovládat něco trošku jiného. Už tak asi stačí říct, že každý, kdo se dokázal na olympiádu kvalifikovat, zaslouží obrovské uznání a kredit, protože nikdo neměl umetenou cestu.
Těch příběhů, které pak hry napsaly, je nekonečná řada. Kdybych měl sám vybrat, které mi hned naskočí, pak to budou v první řadě úspěchy české výpravy. Neuvěřitelný Metoděj Jílek a jeho převzetí štafety od královny Martiny Sáblíkové jsou prostě příběhem, jenž by člověk ani nevymyslel. Navíc bez jediné arény na možnost tréninku v domácích podmínkách. Zlato Zuzany Maděrové, která potvrdila, jak skvělou závodnicí je, i když často musela bojovat ve stínu Ester Ledecké. Právě té je mi pak z českého pohledu nejvíce líto. Nebýt jedné drobné chybičky a zranění před nástupem na lyže, pak věřím, že by si i letos odvezla minimálně jednu medaili. Ale i tyto příběhy píše sport. Překvapivý bronz biatlonistky Voborníkové je pak hnacím motorem pro celý sport do další práce. A Eva Adamczyková, ta je prostě královnou i se stříbrem.
V rámci hokeje jsem také cítil zklamání, že se nám nepodařila senzace dotáhnout vše do konce, ale na druhou stranu se nepřikláním k názoru, že by vyhrál šťastnější. Objektivně jsme mohli obra z Kanady porazit jen za předpokladu, že splníme všechna možná kritéria. A je až s podivem, jak se nám po předchozích zápasech do puntíku vedlo. Potřebovali jsme odehrát zápas na hranici svých možností, skvěle musel zachytat brankář a potřebovali jsme i kupu štěstí. Tomu všemu šli hokejisté naproti, ale nakonec to přeci jen nestačilo. Vyhrál lepší, nikoliv šťastnější.
K těm celosvětovým pak snad zase někdy příště. Tyto vzpomínky totiž ještě vydrží nějaký čas velmi živé.
