Setkávám se opakovaně s konstatováním, že děti a) nečtou a b) žijí přespříliš virtuálně, takže vlastně nežijí. Je to pravda? Jak se to vezme. Dnešní děti si neumí představit život bez internetu. Já v době svého dětství byla taky mimo realitu (a jsem pořád). Protože tou mou realitou byly knihy.
I když ne pořád. Bydleli jsme jen kousek od Hloučely a železniční tratě, tehdy velmi frekventované. Ve všední dny to znamenalo dojít ze školy, hodit aktovku do kouta, převléci se do „lítačkového" a hurá ven. V létě na kolo prozkoumávat okolí, hledat, kde roste hrách, zrají třešně. Chytat v Romži pstruhy na pytlačku a péct je na ohni, lozit po stozích a hrát si v nich na schovku. V zimě sbalit brusle a vydat se po zamrzlé hladině až k přehradě. Že se občas někdo propadl? No a co, sušárna družstevní bytovky to jistila. A ohýnky, kdo doma sbalil sirky, byl king. Pálili jsme všechno a s chutí – bratr má na ruce dodnes jizvy, když mu na ní přistál hořící igelit. A těch pětníků a kamenů, co jsme nastrkali na koleje a radovali se z placek, které z nich vyrobila kola kouřících lokomotiv. Taky jsme hasili ohně, které podél trati zapálily jiskry z komínů parních obrů.
A těch bunkrů, co jsme postavili, o tom by mohly břehy Hloučely taky vyprávět. K tomu byly zas potřeba nože. I s těmi jsme si vyhráli, takový roztahovák, to byla klasika. Na ten mám zase já památku v podobě jizvy v nártu. Zajímavé bylo, že jsme neutíkali s bebí domů, ale snažili se zamaskovat díru v tenisce, protože to by se doma řešilo hodně.
Další v řadě byly houpačky. Když naši stavěli družstevní bytový dům, museli k němu postavit i hřiště. S brankami na fotbal a tyčemi pro volejbalovou síť, s pískovištěm a houpačkami. Ty pro nás byly výzvou – na lávce jsme se převažovali či drželi balanc, na železné s houpacími sedačkami zas zkoušeli, kdo z nich skočí dál nebo komu se podaří se v nich postavit hlavou dolů.
A abych nezapomněla, bicykly. Dopravní prostředky, které nás posouvaly po širokém dalekém okolí, mnohdy patřičně vylepšené. Třeba můj bratr vyráběl tzv. furtšlapy, kola, která používají krasojezdci. Prostě šlapou furt a zastavit se nedají. Zajímavé, hlavně když na tom stroji jezdil přes celé město do školy. Většinou po zadním. A my ostatní machrovali jízdou „bezdrža". Stará kola, většinou dědictví po prarodičích, to zvládala díky své váze perfektně, ovšem ten, kdo dostal na Vánoce favorita s beranama, byl v nevýhodě. I proto jsem si pro vysvědčení v deváté třídě šla se škvárou zadřenou v pravé půlce obličeje. A majitel kola dostal doma za zničené přední kolo pořádný sekec. Promiň, Jirko.
No a „přivolání", to byl taky jednoduchý počin. Máma se prostě vyklonila z okna a zahvízdala rodinný signál A že to panečku uměla. Hvizd dolehl až k břehům říčky a běda, pokud subjekt nereagoval. Hvizd zazněl podruhé, potřetí, a pak se na polní cestě objevila postava ve slušivé zástěrce s kanýrky a těstovkou nad hlavou. Cesta domů byla velmi rychlá, páč subjekt poháněný vařekou trhal rekordy, které stíhající dominant hravě dorovnával. A protože se těstovka zlomila o železné futro, přibylo pár záhlavců i za ni. Neb poslouchat se prostě muselo.
Rodiče byli více méně v klidu. Občas sice pár pohlavků přilétlo, třeba když jsme se v té sušárně zdrželi do osmé večer, protože promočené svršky ne a ne uschnout. To už měl táta proběhanou Hloučelu s baterkou a máma ohryzané nehty z vidiny tělíčka plovoucího mezi krami. A mimochodem, tehdy jsem poprvé a naposledy za trest klečela na hrachu...
Tohle období netrvalo dlouho, nějakých deset let. Pak už ze mě byla slečna a pro tu se nehodilo hledat v Hloučele raky, házet žabky či trefovat šutrákama železniční most.
Ale bylo to moc fajn. Nenosili jsme mobily, které svedou zničehonic zadrnčet, takže se leknete a spadnete. Nebo čučíte na display, jdete a uklouznete. Nespěchali jsme domů sednout k PC a hrát hodiny hry s hráči z půlky světa. Žili jsme venku, realitou. Dodnes umím rozdělat oheň s pomocí dvou křemenů, vyrobit draka či skobičkový prak. A třeba to za nějaký pátek naučím i vnuka. Moc ráda bych.
