V souvislosti s mrazivým počasím se opět vrací téma pomoci bezdomovcům. Město ruku v ruce se strážníky a azylovým centrem dělá, co může, aby jejich situaci alespoň trochu zlepšilo. Reakce veřejnosti jsou však, alespoň na sociálních sítích, spíše negativní. Ať jdou makat, zní hodně často. Jenže pro mnohé z nich to vůbec není jednoduché.
Ano, mezi bezdomovci jsou i mladí lidé, většinou uživatelé návykových látek. Ale také lidé, kteří se na ulici dostali ne svou vinou. Za svůj profesní život jsem jich potkala spoustu.
Třeba starou paní, která trávila čas na hlavním nádraží. S tichou rezignací mi odvyprávěla svůj příběh – pracovala v zemědělství, pomáhala s hospodářstvím. Rodiče onemocněli, a tak se o ně postarala, dochovala je až do smrti. Jedinou rodinou jí byl bratr, skvěle zajištěný pan inženýr, který žil v Praze a do rodného hnízda se přijel podívat jednou za dva tři roky. Ale statkem, který mu rodiče napsali, nepohrdl. Sestře ho prodal nad hlavou... Neměla sílu se soudit, ani peníze na právníky. A tak sbalila pár tašek a šla. Z domu, v němž strávila celý život. Do prázdna, nicoty, s níž si neuměla poradit. Pomohli jsme jí, zařídili dočasné bydlení, ale jiskru života už jsme nerozdmýchali. Odešla tak tiše, jako žila. Pan bratr se ani nenamáhal zaplatit pohřeb.
Toho druhého jsem potkala před asi deseti lety. Měl černé kalhoty, stejně černou zimní bundu a bílou šálu. Upravené vlasy, oholenou tvář, v níž mě na první pohled zaujaly jako uhel černé oči. Když mi podal ruku, ucítila jsem na dlani jako kámen tvrdé mozoly. Chlap jako hora, kterému by 75 let hádal jen málokdo. Stejně tak by málokdo řekl, že už léta žije po ubytovnách a azylových domech. Chlap, který měl kdysi ženu, děti, dobrou práci, uklouzl jen jednou. Před 40 lety k němu domů vtrhlo komando estébáků. Někdo mě udal, že jsem proti režimu. Vtrhli do bytu, ten první trefil mě, druhý ženu. Spadla na zem a zůstala ležet. Babu nikdo být nesmí. Tak jsem je zmlátil oba. Jenže toho jednoho jsem trefil přímo do ohryzku. Bylo po něm. No a já šel sedět, popsal mi kus svého života. Po návratu z vězení mu žena utekla a dcery mu nechala. Kriminálník, od kterého se odvrátili kamarádi i rodina, konečně našel práci jako řidič náklaďáku. Autonehoda, po níž byl 40 dnů v kómatu, zničila to poslední, co měl. Holky skončily v děcáku, já na ulici. Vídám je, ale už nikdy jim nedám nic z toho, co jim dlužím. To je můj kříž. Dívala jsem se do těch uhrančivých očí, v nichž pořád ještě doutnal plamínek nezkrotného chlapa. Jak snadné je spadnout na dno...
Na to bychom měli pamatovat. A nesoudit. Protože spousta věcí je úplně jinak, než se na první pohled zdá.
