Prostějov - hokejové město. Tak jej čas od času nazvou fanoušci a pochopitelně také hráči nebo trenéři. Ano, v Prostějově má tento sport dlouhou a poměrně slavnou minulost, i když lemovanou obdobími úpadku. Takže označení „hokejové město“ je docela namístě. Jenže je zde ono „docela“.

Docela spočívá v tom, že návštěvnost zápasů není v posledních letech bůhvíjak vysoká. Plný zimák jak za časů HC? Zapomeňte. Čtyři tisíce a narváno? Bývávalo, když se postupovalo ze druhé ligy. Dvoutisícová návštěvnost? To už musí přijet početný kotel hostů. Patnáct set lidí v hledišti? To je rekordní maximum, když už dorazí tolik lidí. Na většině utkání je naopak klub rád, když jich přijde tisíc. Celkově se dá samozřejmě svést nízká návštěvnost na to, že během koronaviru lidé zpohodlněli, zlenivěli. Našli si také zkrátka jiné zájmy. Jenže, klesající zájem o hokej byl už dávno před covidem...

Namístě je také zmínit pár věcí, co by klub mohl udělat pro zisk alespoň části „starých“ nebo několika nových fanoušků. Možností je dost.

Tou první je lepší komunikace směrem z klubu k veřejnosti. Zatímco jinde vymýšlí inovace, prohlubují spolupráci s médii, aktualizují několikrát denně internetové stránky, vymýšlí spoty na sociální sítě, představují nové posily tak, že si toho všimne i žena  nakupující zrovna kabelku! V Prostějov nic. Nula. Velká nula. Vedení klubu totiž trvale nereaguje na dotazy novinářů i veřejnosti, ignoruje média, dosud nedošlo ani na zhodnocení sezóny. Web spí, jakoby se nic nedělo a hlavní zpráva měsíc po sezóně je aukce dresů. Jak to působí? Na fanoušky sotva dobře… Lepší, otevřenější komunikace přitom může udělat divy. Minimálně vyvolá dojem, že diváci nejsou klubu ukradení.

Druhou a důležitou věcí je pracovat na nějaké koncepci. Jejím základem by mělo být držet si kostru týmu roky a postupně doplňovat, obměňovat, ladit. Podobně to dělá třeba extraligová Olomouc. Ale do značné míry třeba i Vsetín nebo Jihlava. Nejde zkrátka fungovat tak, že po každé sezóně se 80 procent hráčů sebere a jde pryč. Hráčský základ je důležitý nejen pro určitou stabilitu týmu, ale také pro ono fungování s fanoušky, získání identity, ztotožnění se s kádrem. Jak mají získat nějaký vztah k hráčům, kteří se jen v týmu mihnou a po roce jdou zase dál? Proč nevybudovat jádro, které vydrží?

A dalo by se pokračovat: chybí akce pro fanoušky, práce se sociálními sítěmi i s hráči, aby pro fanoušky nebyli pouze hokejisty, ale i parťáky. Nebo by stačilo mít výhodnější permanentky či vstupné na play-off bez skokového zdražování. O soutěžích, jak čas od času vyhrát „voňáska“ nemluvě. Cest je hodně, jenže nevyužívá se žádná. Je tedy na místě otázka, zda je vůle provozovat hokejový „A“-tým pro místní veřejnost? A pokud ne, proč mají všichni občané formou dotací z městské pokladny na tuto aroganci moci platit ze svých daní? Probere se tedy dřív šéf klubu, nebo politici? Volby jsou za dveřmi.