Život si cestu vždycky najde. I když občas úplně jinak, než bychom čekali. Navzdory našim zkušenostem i vzdělání, nás vždycky může ledacos překvapit.

Mně se něco takového přihodilo na Velikonoční neděli. Jak je všeobecně známo, jedná se o největší svátek křesťanského církevního roku, kdy si věřící připomínají Zmrtvýchvstání Páně a vítězství života nad smrtí. Celé náboženství je přitom založeno na opětovném očekávání opětovného příchodu spasitele čili mesiáše.

A právě živého Mesiáše jsem v tento významný den potkal! Stalo se to poprvé v mém životě a bylo to setkání opravdu nečekané…

Vracel jsem se právě od kontejneru na sídlišti Šárka, kam z naší domácnosti vynášíme bioodpad. A v tom jsem to uslyšel: „Mesiáši, Mesiáši, co děláš? Pojď sem!“ Ano, dva zhruba dvanáctiletí chlapci venčili malé štěně, které dostalo skutečně pozoruhodné jméno. Právě tento pejsek zvěstoval, že život vždy zvítězí nad smrtí. I když možná trochu jinak, než bychom právě čekali.

Samozřejmě že mesiášem čili spasitelem se nemusí vždy stát pouze pes. V jisté omezené míře se jím může stát každý z nás. Jsem přesvědčen, že to aktuálně platí pro řadu těch, kteří často naprosto nezištně pomáhají lidem zasaženým válkou na Ukrajině. Během uplynulých týdnů se u nás podařilo na humanitární pomoc těžce zkoušené zemi vybrat již přes 3 miliardy korun. To nás v absolutních číslech řadí na třetí místo na celém světě hned za Velkou Británii a Holandsko.

Pochopitelně se i u nás najdou lidé, kteří „těm úkáčkům“ nikdy nic nedají a snad jim závidí i kulky, neboť i ty se přece dají odvézt do sběrny a zpeněžit. Jejich volbu je samozřejmě třeba respektovat a mít pro ni pochopení. Nápadně často jsou to navíc lidé, kteří sami využívají všech možných státních podpor. Jejich lenost má jednu zásadní výhodu. Právě díky nim u nás mnohé Ukrajinky bez problémů práci nachází, neboť ty se na rozdíl od nich pracovat nebojí.

Ani na Velikonoce prostě není v našich silách vzkřísit ty, kteří zemřeli kvůli nesmyslné ruské agresi. Nemůžeme lidem přicházejícím z Ukrajiny vrátit jejich mrtvé příbuzné či kamarády. Ale určitě spolu s nimi můžeme prožívat naději, že když se o to trochu přičiníme, tak nejen život, ale i spravedlnost si cestu nakonec vždycky najdou…