Pokud máte neodbytný dojem, že už jste někde kdysi byli, či jste se ocitli v situaci, v níž to už důvěrně znáte, používá se pro to všeobecně známý pojem z malebné francouzštiny déjà vu. Běžně se člověku stává, že se mu zdá o prostředí, které je nějakým způsobem povědomé, ale to je přece jen něco trochu jiného.

Vzpomínám si přesně na jedno odpoledne před nějakými čtyřiceti lety, kdy jsem chodil do šesté třídy. Jedním z tehdejších předmětů, které už dnes na vysvědčení nepotkáte v původní podobě, byla občanská nauka. V hlubokých „osmdesátkách“ se v ní vyučovalo to, co by si měli budoucí plnohodnotní občané naší republiky do života odnést.

Tenkrát se probíralo náboženství a jeho vliv na formování tehdejšího socialistického člověka. Když se babička poté, co umyla nádobí od oběda, zajímala, co jsme se toho dne učili, možná i trochu vědomě jsem ji popíchl, že nám učitelka říkala, že náboženství je z historického hlediska odsouzeno k zániku.

Babička materialistický světový názor rozhodně nesdílela a neváhala mi vysvětlit jiný pohled na věc. Možná jsem tenkrát bral její zaujatý výklad s lehkým prepubertálním nadhledem, donutilo mě to ovšem přemýšlet o tom, že co se dozvím ve škole, nemusí být rozhodně to jediné správné. Prostě jak se dnes říká, babička tím u mě položila základy kritického myšlení.

Tuhle jsme doma seděli u večeře a dcera jen tak mimochodem prohodila, co se učili toho dne ve vlastivědě. Tématem bylo jedno z nejsmutnějších období národní historie, kdy naši zemi obsazovalo nacistické Německo. A uvědomělá učitelka navíc vše zarámovala do reálií současnosti.

Zatímco jsme žvýkali večeři, vysvětlil jsem dceři, jak se věci měly tenkrát a jakou to má či nemá souvislost s tím, co se aktuálně děje ve světě. Nešlo si přitom nevzpomenout nejen na zmiňovaný babiččin výklad, ale také na související upozornění, že tohle si říkáme doma, ale ve škole to musím říkat podle učebnice. Jinak bychom se mohli dostat do problémů a já přece chci jít dál studovat.

Seděl jsem u stolu, večeře byla dávno v žaludku a já civěl do prázdného talíře. Nedá se nic dělat, na tohle budu muset své děti upozornit taky. Doma je doma a venku je venku. Kolo dějin je holt neúprosné. Kolikrát se člověku nechce věřit, že takové déjà vu vůbec zažije.

Jenže realita je neúprosná.