Rekonstrukce prostějovského zimního stadionu v hodnotě několika desítek milionů korun je až na malé vrtochy v této fázi dokončena a hala bezesporu zkrásněla, ba dokonce stala se ještě větší dominantou města. Na jejím ledě se proháněly hokejové legendy jako třeba Oldřich Machač a dnes snad také skvělá budoucnost zdejšího hokeje v podobě talentované mládeže. Mimochodem se uvažuje, že by byl zimák po panu Machačovi i pojmenován, uvidíme, zda a kdy k tomu dojde. Já osobně bych byl moc rád.

O výstavbě zimního stadionu se v Prostějově uvažovalo již ve druhé polovině třicátých let minulého století a poté po druhé světové válce. Nakonec bylo umělé kluziště vybudováno v roce 1957 na místě, kde dnes zimní stadion stojí s kapacitou 5125 míst (z toho cca 1500 míst k sezení). Zastřešen byl v roce 1976 a ocelová konstrukce haly je svým provedením jedinečná. V bezprostřední blízkosti haly byl postupně vybudován komplex se společenským zázemím: parkovištěm, motelem, restaurací a barem.

V roce 1996 prošla hala rozsáhlou rekonstrukcí, když byly především zmodernizovány šatny, sociální zařízení a instalováno nové akustické ozvučení haly. O sedm let později došlo k další modernizaci haly, a to především vybudováním VIP prostor, výstavbou nového hlavního vchodu (4 samostatné vchody a 3 pokladny) a nové vrátnice. Koncem roku 2004 započala výměna kopilitů (skleněných výplní na východní a západní straně stadionu). Za rok došlo k modernizaci ledové plochy a chlazení, přibyla i nová světelná tabule.

V roce 2011 se rozhodlo o realizaci rekonstrukce osvětlení ledové plochy, zastaralé a původní výbojkové osvětlení o kapacitě pouhých 450 luxů nahradily zářivky, jež mohou dosáhnout svítivosti až 1200 luxů, které je plně dostačující pro živé televizní přenosy. V roce 2014 byla instalována velkoplošná obrazovka. Zimní stadion má vyhrazen zvláštní sektor pro fanoušky hostujícího týmu o kapacitě několika set diváků, oddělený od dalšího prostoru stadionu kovovými zábranami. Sektor má svůj zvláštní vchod a samostatný bufet.

Stadion je známý především onou unikátní konstrukcí střechy, na níž se pracovalo, jak výše uvedeno, v sedmdesátých letech minulého století. A právě k ní se váže vcelku dnes již humorný, ale tehdy spíše hororový příběh. Když se totiž stavěla ocelová konstrukce střechy zimního stadionu, jejíž ocelové segmenty vyrobily prostějovské železárny a montovaly se postupně ze stran, vyšlo najevo, že se nahoře trubky o půl metru nespojily! Montéři museli vše rozebrat a postavit znovu. Všichni tehdy byli v šoku. Okamžitě se volal architekt do Brna, který přijel a málem se zhroutil, co s konstrukcí, která již byla pomalu natřená. Vše musel přepočítat, vymyslet řešení a celá konstrukce se musela rozebrat a postavit znovu. Tento příběh pochází od přímého svědka, později hokejisty a trenéra Pavla Davida, jehož otec byl tehdy správcem stadionu. Dodneška je možné na trubkách na stadionu vidět nařezané a přivařené ocelové plotny, které se tam musely dodat. Podle všeho tehdy nešlo o chybu projektu, ale o omyl stavbařů.

Ke stejné stavbě se váže ještě jeden příběh. V literatuře se dlouhá léta objevovalo, že projektantem byl inženýr Ladislav Lederer. Vrtalo to hlavou exřediteli prostějovského muzea, bohužel dnes již zesnulému Miroslavu Chytilovi, a ten nakonec zjistil, že jde o konstruktéra, inženýra a stavbaře Ferdinanda Lederera z brněnské techniky. Někdo prostě někam napsal špatné jméno, které se pak dlouho přebíralo. Byl to jeden z nejznámějších a světově proslulých stavbařů, který dělal příhradové konstrukce a dokázal tak zastřešit velké plochy.

Závěrem popřejme našemu stadionu, aby se dočkal mnoha slavných vítězství domácích, aby některý z odchovanců třeba někdy zvedl nad hlavu nejslavnější hokejovou trofej světa Stanley Cup a aby o našem zimáku kolovaly již jen pozitivní, i když třeba i humorné legendy. A aby také všechny rekonstrukce dopadly v pohodě a bez hororových zážitků.