Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A přesně tak je tomu v případě dnešního kultu „šťastného a bezstarostného dětství“.
Bývaly totiž doby, kdy nuda nebyla problém rodičů, ale dětí. Pro rodiče bylo důležité, aby jejich potomci byli čistí, slušní, měli své povinnosti a pokud možno všechno snědli. Rodiče byli spíše autoritami než kamarády. I díky tomu se pro dospívající mohli stát opěrným bodem, uznávaným rádcem i kritikem.
Mnohé děti tehdy mívaly jasně daná pravidla. Je třeba říct, že řada z nich je třeba i nesnášela. Když se pak oni sami stali rodiči, chtěli být jiní. Jenže přešli z extrému do extrému.
Nyní se děti neustále baví. Staly se středem pozornosti a smyslem života svých rodičů. Bohužel za to přirozeně platí svoji daň: jsou více sobecké, mnohem méně ochotné pomoci a ohleduplné k ostatním lidem. Málokdy se starají o někoho jiného než o sebe samé. A rodiče? Ti přece jen chtějí, abych jejich děti byly šťastné! Už málo ovšem přemýšlejí o tom, že by potomky mohli naučit, aby udělali šťastnými i někoho jiného než sebe. Ve finále není šťastný nikdo.
Pokud se po zhýčkaných a rozmazlených dětech něco chce, nastává obrovský problém. Přesto mnohé z nich mají na základních školách až zázračně dobré známky. Není to proto, že by byly tak geniální, ale že se učitelé tímto způsobem vyhýbají někdy i vyhroceným hádkám s rodiči. A to je zásadní chyba.
Rodiče a učitelé tady prostě nejsou od toho, aby děti „udělali šťastné“ a sloužili jim, ale aby je připravili na život. Pokud tuto roli nezvládnou, dopadne to špatně nejen pro děti, ale i pro ně samé.
