Bylo to už velice dávno. Tenkrát někdy v sedmdesátých letech minulého století byl mladý, život před sebou a vše nabarvené na růžovo. Měl chvíli po studiích, v praxi se příliš neohřál, přesto (anebo právě pro čerstvě nabyté znalosti) jej vybrali na atraktivní zahraniční štaci.

Jižní Amerika byla rozhodně romantická představa, o realitě v letadle cestou do Econdory příliš nepřemýšlel. Geopolitické záležitosti šly mimo něj, i když samozřejmě základní „nalejvárnu“ v podniku od dvou nenápadných chlapíků v šedivých baloňácích dostal.

„Děkuji, dám si,“ nechal si Sláva dolít šálek kávy a opětoval letuščin sice strojený, ale milý úsměv. Nedávno se v této zapomenuté jihoamerické zemičce dostal k moci generál Olivarez a jak to tak bývá, asi nijak chvályhodným způsobem. Každopádně se svezl na vlně lidových protestů a prosperující doly vrátil do národních rukou. Jenže ke každému „A“ je potřeba i „B“. S provozem si místní nevědí rady a geologii má Sláva přece v malíku.

Když prošel v Econdoře pasovou kontrolou, zjistil, že milý úředník je jen fasáda brány do země. V letištní hale vojáci se samopaly, okolo letiště obrněné transportéry. Ještě že tady byla Dolores. Jeho kontakt z místní důlní společnosti se jej ujal hned na letišti a byl mu vlídným průvodcem jak na centrále v hlavním městě, tak na samém těžebním místě v horách.

Práce bylo dost a volného času pomálu. Co také dělat v zapadlém městečku. „Bývalo to zlé,“ utrousil Rodrigo nad sklenicí místního moku, který kupodivu všichni vydávali za pivo. Sláva na to sice měl jiný názor, ale žízeň byla velká. „Teď aspoň víme, že makáme na svém. Frajery s doutníkem a širokým kloboukem odtud generál vypakoval a teď teprve vidíme, kolik se toho rozkradlo. Učíme se sice za pochodu, ale konečně z těch zisků něco máme. A co neumíme, to nás naučíš, amigo,“ bodře se rozmáchl opálený chlapík, který nezapřel příměs indiánské krve.

Na venkově to bylo opravdu jiné, ve městech víc zapustily kořeny manýry těch, kteří tady minulá desetiletí z dalekého severu tahali za nitky od nejvyšších politických kruhů až po poslední zapadlý důl. Ze zpráv, co prosakovaly z velkých měst, bylo tak nějak patrné, že vojáci asi vzali onen Velký úklid pořádně z gruntu.

Práce se dařila a rozložení času mezi kancelář, šachtu a příjemné výlety v doprovodu Dolores bylo čím dál vyrovnanější. Za toho půl roku v Econdoře toho Sláva stačil hodně. Třeba si ověřit, že to, co se ve škole poctivě naučil, se v životní praxi opravdu vyplatí. Že poučky, které jsou na papíře, mají v praxi tisíce variant. Že jde v práci a v životě vše mnohem lépe a rychleji, pokud děláš na svém, a nemusíš to přímo vlastnit, stačí naděje, že to přinese prospěch tobě, tvým dětem, že bohatství země zůstane doma a neskončí na tučných kontech ještě tučnějších chlápků kdesi daleko za hranicemi. Že lásku nemusíš najít jenom doma, ale třeba na druhém konci světa.

Zezdola zazněla španělština. K té se Dolores uchylovala vždy, když ji něčím popudil. „Už jdu,“ zavrčel Sláva z půdních výšin a koukl na jejich svatební fotku, která se bůhvíproč dostala mezi vzpomínky na jeho dávnou pracovní štaci v Econdoře.

Vzpomněl si i na generála Olivareze. Ještě pár let vydržel, než skrytý tlak tajných služeb a otevřená intervence vše pozitivní, co pro svůj lid vybudoval, zase zničila. Konečně by si o tom mohl vyprávět třeba s panamským Noriegou.

Buď jak buď, na toho generála špatné vzpomínky neměl, i když na něm svět později nenechal nit suchou. Jenže místní na „svého“ generála vzpomínají v dobrém dodnes. Aspoň tedy v Jižní Americe.